Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Medailový finiš české výpravy trochu vylepšil nuznou bilanci, ale sbírka se zastavila na pěti medailích. Nejméně v samostatné české historii.
V Paříži se přitom bojovalo o 329 sad, celkem 1044 medailí. Pokud zůstaneme v říši čísel, Česko si z této hromady zlata, stříbra a bronzu uzmulo zhruba půl procenta medailí. To rozhodně není nikterak ohromující cifra.
Co z toho lze vyvozovat? Je snad český sport na historickém dně? A byl před třemi roky v Tokiu, kde měl naopak nejlepší bilanci, na absolutním vrcholu? Kdepak, pohled do medailových statistik jedné izolované akce není hlavním kritériem sportovní kvality.
Až pokud se promění v trvalejší trend, půjde usuzovat něco zásadnějšího. Však pokud se podíváme třeba na počet umístění v elitní desítce, tak na tom aktuální výprava byla lépe než ta tokijská.
Zásadnější výpovědí o stavu českého sportu je na olympijských hrách absence kolektivních sportů. Podruhé za poslední tři olympiády. V nich se projeví funkčnost systému více než u jedinců typu Martina Fuksy, který vyrostl v olympijského vítěze ve svém rodinném klanu.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Jistě bude (ne)úspěšnost olympijské výpravy i argumentem při vyjednávání o státní podpoře pro sport. Ta dál reálně klesá, obhajoba částky z loňského roku se i při vysoké inflaci považuje za úspěch.
A finance pak chybějí. Ne té absolutní špičce, která bojuje o olympijské medaile, ta se nemusí omezovat na soustředěních či vybavení, podpora přichází od resortů přes svazy až po sponzory ze soukromého sektoru.
Úbytek peněz se projevuje v oblastech, které nejsou navenek tolik vidět. U trenérů, mládeže… A na klesající pohybovou gramotnost a stoupající obezitu u dětí ukazují všechny průzkumy z posledních let.
Nebylo by samozřejmě samospásným řešením napumpovat do systému bezhlavě další miliardy, ostatně ochotu mládeže sportovat ovlivňují vzory. Ideální, když jsou jimi rodiče, skvělé, pokud jsou jimi třeba úspěšní olympionici.
Proto si važme těch, které máme, ale neberme jejich počet jako jasnou zprávu o stavu českého sportu. To, jakou pozornost mu stát nyní věnuje, se naplno projeví až za pár let. Nejen výsledky na sportovních akci, ale třeba i počtem pacientů v ordinacích s problémy způsobenými dlouhodobým nedostatkem pohybu.
