Článek
Paříž (Od našeho zpravodaje) - Poprvé od roku 1992, kdy se vodní slalom vrátil do olympijského programu, se z her nevrátí čeští vodáci s medailí. Jenže v pondělí odpoledne se v disciplíně, kterou Češi brali spíš jako nutné zlo, málem urodilo. Kanoista Lukáš Rohan sahal v kayakcrossu po senzační placce, jenže nakonec „kokos na vodě“, jak sám sebe podle oblíbeného filmu nazval, skončil čtvrtý. Je to už čtvrtá česká „brambora“ na letošní olympiádě.
Naštvání?
Nikdy by mě nenapadlo, že to po kayakcrossu řeknu, ale jsem trošku zklamaný, protože medaile byla strašně blízko. Přitom zcela objektivně hrozně daleko, protože ti kluci byli lepší. Byli lepší i v předešlých jízdách, ale vinou chyb mi dali šanci, kterou jsem využil. Jsem rád, že během svých jízd jsem já neudělal žádnou zásadní, projel jsem všechny brány. Protože se to ještě učím. Ve finále mi konečně vyšel start, bojoval jsem s nimi do první brány o pozici. Dostal jsem jednou pádlem do obličeje, ale rval jsem se.
Jenže pak jste se ocitl na čtvrté příčce a ztrátu už nedohnal.
Kdybych byl o něco zkušenější, asi bych se tam dokázal dostat. Možná jsem pak blbě vyhodnotil první protivodu. Pak už to bylo trošku hotové, musel jsem čekat na chybu, která tentokrát nepřišla.
Ale na to, že si říkáte kokos na vodě, celkem slušné, ne?
Nevím, kolikátí tenkrát skončili jamajští bobisté, ale tento výsledek je určitě lepší. Je to zázrak na vodě. Bylo hrozně blízko, aby ten zázrak byl obtěžkaný i příjemným kovem, který by se mi houpal kolem krku. Teď mě to trochu mrzí. Ale objektivně jsem na to neměl. Ano, někdo z kluků mohl udělat chybu, ale finále se jelo jinak. Kluci chtěli jet o první místo a ve chvíli, kdy už o něj nebojovali, chtěli si pohlídat medaili. Věděli, že je tam jeden lůzr z rozvojového krosařského státu. Tak se ho až tak nebáli a kontrolovali medaili. Ale jinak to byla jiná váhová kategorie. V rychlosti se s nimi nemůžu rovnat.
Lukáš Rohan se raduje z postupu do finále kayakcrossu.
Kolik úsilí by vás v tréninku stálo, abyste se se jim dorovnal?
To si nedokážu představit. A ani nechci. Je to trénink, který dělat nechci. Já dělám jiný sport.
Až tak?
Je to jednoznačně jiný sport. Je to jiný výkon, bylo by to na úkor mé kategorie. Nedokážu si představit to skloubit s kanoistickým slalomem. Já jsem si vybral jiný sport. Když jsem to začal jezdit, bylo mi 26, 27 let a nechci už dělat něco jiného. Pádluje se pořád na divoké vodě, ale… Musíte být silově jinak vybavený, je to rychlostní, výbušný. A ještě ke všemu hodně kontaktní. Což taky úplně nemusím.
Bylo pro vás velkou nevýhodou, že jste coby kanoista jel ve finále proti třem kajakářům?
Ano, ale lidi, co se dostali do finále, tam měli být. Zázrak je, že jsem se tam vůbec jako kanoista dostal. Já vůbec nepředpokládal, že se dostanu do dnešního programu. To, že se to povedlo, je nad plán. A čtvrté místo na olympiádě je úplně skvělé. Ale teď to trochu mrzí. Nás Vítek Přindiš (reprezentační kolega, který kayakcross jezdí) nabádal, ať to nevzdáváme a bojujeme až do konce, že se vždycky něco může stát. A stalo.
Na startu finále jste se usmíval, ukazoval srdce. Chtěl jste si to užít?
Snažil jsem se o to, neměl jsem důvod být nervózní. Byl jsem outsider, a tak nějak všichni kolem věděli, že budu čtvrtý, pokud se nestane nějaký další zázrak. To není, že bych se podceňoval, to je realita a byla spíš sranda, že jsem ve finále. Že jsem ten singlíř a kokos na té vodě, což je pravda. Ale snažil jsem se o medaili zabojovat. Na startu bylo vidět, že do toho jdu ostře a nebojím se, ale pak mě přetlačili a dostat se tam ze čtvrté lajny bylo těžké. Já úplně nejsem fanoušek této kategorie, radši bych tu viděl klasické deblkánoe, ale jsem realista a vím, že se sem už nevrátí.
Kayakcross pořádně netrénujete, že?
Teď před olympiádou jsme se to snažili trénovat, ale pořád v rámci mezí. Jeli jsme sem jako slalomáři. Kdybychom se zranili na kayakcrossu při tréninku, tak bychom byli úplní troubové. To jsme nedělali a trochu nám to teď i chybělo kontaktech. Protože když jsem se tam rval se třemi loděmi, tak kdybych byl zkušenější, možná se tam dokážu propracovat. Ale tím, že jsem to nikdy nedělal a nikdy jsem tak ostře nejel o olympijské medaile, tak jsem dost improvizoval.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Na olympiádě jste tedy čtvrtý a šestý.
To se musím pochválit, ať se tady nehážu jenom dolů. Je to skvělé. Nějakou dobu mě to mrzet bude, ale nejsem člověk, který by se tím trápil. Je potřeba to přijmout. Snažím se vynahradit si Tokio, kde mi to vyšlo lépe po sportovní stránce (byl stříbrný), ale okolo to bylo kvůli covidu o ničem. Toto je úplně jiná olympiáda, zážitek, který si odnesu na celý život.
Jak moc vás mrzí, že Česko má zatím z Paříže jen dvě medaile, vodní slalom nepřispěl žádnou?
Prožívám to hodně. Dneska jsme dopoledne sledovali Adama Ondru. Přejeme si, snažím se mít přehled, jak závodí ostatní. Zároveň bych chtěl apelovat na lidi, aby si při neúspěších uvědomili, jak velké byly ty úspěchy v minulosti, nejen ve vodním slalomu. Není to úplně samozřejmost, rozhodují milimetry, setiny, nějaká rozhodnutí, která uděláte, což je na sportu to krásné. Teď se ukazuje, jaká byla síla vodního slalomu, že přivezla medaili vždycky. Že to málem teď zachrání kayakcross, by mě nenapadlo. To je úplné sci-fi, které by nenapsal ani Čapek. Nemá cenu se tím trápit, házet na někoho vinu. Byli jsme dobře připravení. Ukazuje se, že konkurence je velká a že hranice mezi úspěchem a neúspěchem je mizivá. Ale věřím, že do budoucna nás to nakopne.
