Kejval: Se třemi zlaty jsem spokojen, konec byl famózní

Paříž (Od našeho zpravodaje) - Společně s Martinem Doktorem, šéfem olympijské výpravy, seděli na palubě lodi, která v pařížském parku La Villette kotví před Českým domem. Ten během her navštívilo 30 tisíc lidí. Nicméně počet českých fanoušků, který do Paříže dorazil, je snad jediným negativem, o němž Jiří Kejval mluvil.

Kejval: Že se mimořádně povedly. Postupem času zjistíme, že to byly jedny z nejkrásnějších her, které jsme zažili. Chtěl bych ocenit organizátory, že měli odvahu a dali většinu sportovišť do centra a vznikly ikonické fotografické nebo televizní záběry. Od Londýna jsem nezažil takovou nádhernou atmosféru. Bylo tu obrovské množství domácích fanoušků. Nikdy v životě jsem nevěřil, že by mohla být třeba taková atmosféra na šermířských závodech, které jsem měl za komorní sport. A tam to vypadalo jako na Bayernu. Trochu je pro nás zklamání, že nepřijelo moc fanoušků z Česka. Je to škoda.

Kejval: Ano. Na to, že byla olympiáda nejblíž za poslední desítky let, jsme čekali, že jich bude víc. Myslím si, že to bylo tím, jak se psalo o bezpečnosti, přitom ta byla skvěle zajištěná. Ani hysterie kolem účasti ruských sportovců, která v Česku probíhala, nepřidala na popularitě, aby sem přijeli. Celá řada lidí z mého okolí se rozhodla dorazit až v průběhu her. Třeba Nizozemí není o moc větší, ale pařížské ulice byly oranžové a na atletice jich byla spousta.

Kejval: To si nemyslím. My s Martinem Doktorem věříme na přenos energie. Když sportovci cítí, že za nimi národ stojí, podobně jako to bylo u hokeje, tak do závodu a do všeho jdou s jinou energií, než když jste v komorní atmosféře.

Kejval: Se třemi zlaty určitě panuje spokojenost, to je vynikající, zvlášť konec byl famózní. My jsme na začátku dlouho neměli medaili, což na atmosféře ve vesnici nepřidá, zatímco teď jsme v euforii. Není to tak, že přijedou separátně tenisté, judisté, jsme tady jako jeden tým a úspěchy povzbuzují. A když dlouho není medaile, tak na ostatní přichází zodpovědnost a na sportovce – favority – je tlak přirozeně větší. Statisticky to není taková tragédie. A to, co potkalo Kubu Vadlejcha?! Myslel jsem, že na stadionu omdlím.

Doktor: Já nerad hodnotím balík výsledků, protože každý výkon má svůj příběh, podklad a nedá se to spojovat. Že byl tlak kvůli chybějícím medailím, je pravda, ale olympijské hry jsou nejkvalitnější soutěží v daných sportech a prostor mezi úspěchem a neúspěchem je strašně malý. Máme čtvrtá místa, která sportovce extrémně bolela, máme i čtvrtá místa neočekávaná a radostná. Já jsem se bál u kanoistů, aby se neříkalo, že oni nás přijeli zachránit, byť jsou profíci (Fuksa, Dostál) a byli tady nejlepší. Počet medailí je za mě dobrý, protože se vždycky nejdřív počítají zlaté. A všechny medaile mají za sebou krásný příběh a je mi jedno, jestli jich je pět nebo deset. Olympiáda je prostě taková, že většina lidí odjíždí nespokojená, protože medaile se rozdávají jen tři.

Kejval: Nedávno Česká školní inspekce udělala výzkum, jak je na tom mládež s fyzickou připraveností, a porovnala to s třicet let starými výsledky. Byla to úplná katastrofa. Když je základná malá a špatná, tak ta špička (reprezentace) nemůže být velká a dobrá. Výběr talentů se dramaticky zužuje a je to odpověď, proč tu nemáme kolektivní sporty. My nemáme základnu, resorty. Máme obrovské rezervy ve výběru a práci s talenty. A pak nám chybí propojení vědy a sportu. Zrovna jsem se o tom bavil s Pepou Dostálem, který v tom udělal kus práce a pomohlo mu to. Lídři jsou v tom Holanďani, Norové, Američané a Australané. Vítám tak program, se kterým přišla Národní sportovní agentura (NSA), vedou ho nejlepší lidi od nás, jako třeba profesor Kolář. Soustředíme se na různé aspekty a metody sportovní přípravy. Nedávno jsem se o tom však bavil se svým francouzským protějškem, říkal jsem mu, že jsme na to dostali půl milionu eur, a on se začal smát.

Kejval: Ale aspoň je to nějaký začátek a pokud nepropojíme sport a vědu, tak se nikam nedostaneme. Samotná sebelepší tréninková dřina a duo závodník-trenér už nefungují. Příprava se strašně mění, trénuje se jinak. Biomechanika je naprosto zásadní v celé řadě sportů, ale my jsme v této problematice za vozem, rozhodně ne na špici. My ani nemůžeme ty věci kopírovat, protože nechápeme souvislosti mezi jednotlivými obory vědy. Čest výjimkám, jako je profesor Kolář, světová kapacita. V obecné přípravě máme obrovské rezervy a pokud se to nezmění v nejbližší době, tak nám ujede vlak. Jsou za to zodpovědní všichni ze sportovního prostředí včetně nás. Ale začíná to u dětí. Čekáme, že taky ti, kteří neuspěli, se ponaučí a budou chtít věci dělat nově.

Máme ragbistky, o kterých jsem nevěděl, že v Česku existují, a dostaly se teď až do závěrečné kvalifikace. U některých sportů to nebude mít takový efekt, ale jsem rád alespoň za nějaký pokus. Za mě je to cesta správným směrem. Jestli to dopadne, není nikdo z nás schopen garantovat. Peníze, které se do toho dávají, jsou na české poměry velké. Ale když svazu dáte do 10 milionů ročně, aby se dostal na olympiádu, tak v globálním sportu jako basketbal je to asi týdenní mzda průměrného hráče NBA.