Článek
Obrovská čest. Mnozí na tu chvíli vzpomínají do konce života. A není se čemu divit. Být vlajkonošem na olympijských hrách je zkrátka nezapomenutelné. Před dvaceti lety dostal tuto možnost také akrobatický lyžař Aleš Valenta, který vedl českou výpravu na Zimních olympijských hrách 2002 v americkém Salt Lake City.
„Nevím, jak je to teď, ani jak to bylo předtím. Zavolali mi, jestli nechci nést vlajku a mně to přišlo jako docela dobrý nápad. V Naganu jsem na zahajovacím ceremoniálu nebyl, neplánoval jsem, že bych šel na zahajovací ceremoniál i v Salt Lake, ale zničehonic přišla tahle nabídka. Tím, že jsem byl freestylista, tak jsem to vzal," vzpomínal na léta starou situaci Valenta ve studiu Sport.cz Ledový Peking.
Zážitků mají sportovci během mimořádné události nepočítaně. Před i během ceremoniálu musí trávit hodiny v urputné zimě. A být takovou dobu ve velkém mrazu, to si říká třeba o nachlazení.
„Ceremoniál je v určitém smyslu slova pruda. Jste tam třeba dvě, tři, čtyři hodiny. Předtím hodinu čekáte, než se to zahájí, potom tam jsou další věci. Strávíte tam čtyři hodiny v zimě. Není to úplně komfortní. Neznamená to, že by se tam sportovec úplně cpal. Na závěrečný ceremoniál ano, tam už jsou všichni a je party. Pokud má sportovec nějaké vlastní očekávání, tak se nechce úplně rozptylovat," dodal účastník tří olympiád.
