Heroický i bláznivý výkon! Přes bouřky, trable a únavu se česká slalomářka dostala až ke své sestře

Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Projeli vydatnými bouřkami, měli technické problémy, ale v pondělí večer dojeli pod Eiffelovku a v úterý už seděli na tribuně v tričkách s nápisem Gabča a s olympijskými kruhy. „Nestihli jsme to potisknout, tak jsme měli kreativní dopoledne a chtěli něco originálního, tak snad to Gabče přinese štěstí,“ usmívala se starší ze sester.

Jsem docela unavená, ale nohy jsou dobré. Ještě by mohly šlapat, spíš zadek to trošku odnesl. Už toho bylo hodně, jak jsme měli nastavenou tu metu do Paříže, ale mně to přišlo na kraj málo, tak jsem chtěla cestu zakončit v centru.

Jeli jsme šest dnů s tím, že jsme každý den měli nějaké komplikace, které nám odjezd zpozdily nebo odložily, ale čistého šlapání jsem spočítala 45 hodin. Jen dva z těch dnů jsme nepřekročili 200 kilometrů, nikde jsme se nezastavovali podívat, jen chvíli v Norimberku na hradě. Jinak jsme pádili a to tempo bylo i trošku vražedné.

Mysleli jsme, že to bylo při technických problémech, protože Lukáš už pak nemohl přehazovat do kopců, takže to měl výrazně těžší, ale den nato přišly v Německu obrovské bouřky. Jednak nám znemožnily cestu, ale také nám promoklo všechno oblečení, i když bylo nepromokavé. Pak to bylo těžké i psychicky, protože jsme i promoklí museli sednout na kolo, nemohli jsme ztrácet čas. Počasí nás asi ovlivnilo nejvíc.

To ne. Věděla jsem, že to je výzva, ale je pravda, že když jsem ležela ve spacáku a všechno mi promokalo, už jsem si na internetu hledala, jak se dostanu do nějakého města, odkud jede vlak až sem. Ale pořád jsem si říkala, že na to máme ještě tři dny a tohle je až ta poslední možnost.

Jednou jsme chtěli spát na louce a nabídli nám karavan, tak jsme spali tam. A noc poté, co jsme zmokli, jsme si zaplatili ubytování na Airbnb, kde jsme se vysušili, najedli a začali trošku nanovo. Zbylé tři noci jsme spali venku.

Potkávali jsme hodně cyklistů, kteří nám fandili, mávali, občas se připojili. Říkali, že nás obdivují, když jsme s nimi drželi tempo, i když jsme měli s věcmi kola zhruba o deset kilogramů těžší než normálně. My to nijak moc nešířili, ale když se někdo zeptal a my řekli, kam jedeme, tak byli nadšení, dali nám třeba nějakou vodu.

To bylo v pohodě, těžké chvíle jsme měli oba, a i když jsem se bála, že budu někdy nepříjemná nebo naštvaná, tak jsem věděla, že musím zabrat, a ani jsme se nestihli pohádat. V těch těžkých chvílích jsme spíš museli spojit síly. Nejhorší moment přišel, až když jsme se vraceli od Eiffelovky na ubytování, to už jsem věděla, že cíl je splněný, a docházely síly.

Volal mi Gabči trenér (Ondřej Cvikl), jestli už jsme na kanále, zrovna si šli projít trať. Já už ji nechtěla rušit, protože vím, že má své rituály, ale přes plot jsme se objaly, což bylo trochu smutné, že jsem nemohla až k nim, ale aspoň jsme se potkaly. Já už jí chtěla zavolat od Eiffelovky, že jsme v Paříži, ale taťka jí prozradil, že jsem dojela, dřív, než jsem to stihla.

Stihla, vždy jsem si vyhradila čas jenom na tu jednu jízdu, přece jen jsou oba moji velmi dobří kamarádi, tak jsem jim na dálku fandila. Ale žádnou další jízdu jsem neviděla.

Tohle bylo fakt bláznivé a vím, že už tak daleko na kole nepojedu. Když jedete na výlet, neřešíte čas, ale tady jsme měli dané, dokdy tu potřebujeme být. Mně po olympiádě začíná druhá půlka slalomové sezony, takže výzva je připravit se na svěťáky a zkusit z nich přivézt další medaili.