Fakt těžké, ale úžasné. Český benjamínek se mezi hvězdami neztratil

Paříž (od našeho zpravodaje) – „Tolik jsem ještě nikdy nejela. Strašně dlouhé to bylo. Přijely jsme na městský okruh, koukám se na tachometr a říkám si, že mám ještě šedesát před sebou. Bylo to fakt těžké,“ popisuje Kopecký.

Do závodu s hromadným startem šla s tím, že rozhodně nemá co ztratit. Vždyť v devadesátičlenném startovním poli byla v 19 letech úplně nejmladší. Žádná jiná soupeřka se nenarodila v roce 2004 nebo později.

„Do této doby jsem absolvovala nejvíce 155 kilometrů v Německu, ale to byl etapák, kde se nejede pořád úplně naplno. Ale moc jsem si to užila. Bohužel jednou přede mnou při úvodním nájezdu na kostky holky spadly, tak jsem ztratila pár metrů na první skupinu. Tak jsem jela ve druhé,“ líčí.

Měřila síly s největšími hvězdami světové cyklistiky. „No jo, jenže když Lotte Kopecká nebo Marianne Vosová v kopci nastoupí, tak na ně ještě nemám. Ale 36. místo je hezké. A hlavně jsem nabrala zkušenosti,“ zdůrazňuje.

Julia je dcerou českého politologa a holandské psycholožky. A právě velká část rodiny dorazila přímo do Paříže, konkrétně na vrchol stoupání na slavný Montmartre. Na zřejmě nejkrásnější místo celé trati se v závěrečných okruzích po městě stoupalo hned třikrát.

„Poslední kolo jsem je viděla a smála se na ně. Byla tady také nejlepší kamarádka i můj přítel, takže úžasné. Jen bráchové ne. Matyáš jel první etapu v Norsku a Tomáš je v Čechách, trénuje a připravuje se na Dánsko,“ zmiňuje své starší sourozence, kteří také propadli cyklistice.

Každopádně atmosféru svého prvního olympijského hromadného závodu si pochvalovala. „Fanoušci byli strašně moc skvělí. Hlavně na Montmartru, tolik jsem jich ještě nikdy neviděla,“ usmívá se.

Olympijskou premiéru si odbyla minulý víkend v časovce, kde obsadila 28. místo. Závod velmi poznamenal déšť, silnice byla mokrá a místy hodně kluzká. Pád se nevyhnul ani české reprezentantce.

Následně odcestovala do Česka, kde pár dní trénovala. Vrátila se zpět do Francie a mohla si oddychnout. V neděli svítilo nad Paříží slunce. „Jsem moc ráda, že znovu nepršelo. Možná jsem ještě nebyla úplně fit. Cítila jsem, že hůře regeneruji, nájezdy do kopců bolely. Ale jsem spokojená,“ hlásí.

Trať zvládla, v závěru si ještě zaspurtovala. Opět po mostě přímo pod Eiffelovou věží. „Tady ten cíl? Prostě krásné. Strašně moc jsem si závod užila,“ opakuje nadšeně pořád dokola.