Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Národní maximum Jiřiny Kudličkové (dříve Svobodové) překonala po 11 letech, pro českou tyčku zaznamenala nejlepší olympijský výsledek od čtvrté Daniely Bártové v Sydney 2000.
Národní rekord, pátá příčka… Co hřeje víc?
Oboje, je to fakt neuvěřitelné. Jsem obrovsky šťastná, emoce převládají. Jela jsem sem s tím, že bych si hrozně ráda skočila osobák a zkusila skončit do šestého místa, všechno se povedlo.
Ale při zvyšování bylo jasné, že si osobní rekord musíte zlepšit hned o sedm centimetrů.
Když jsem zvyšování viděla, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem to schopná skočit. Ale druhý pokus byl nadějný, tak jsem si řekla, že to prostě skočím a povedlo se. Přitom jsem takovou výšku nikdy neskákala, poprvé rovnou na olympiádě.
Žádný respekt jste z ní neměla?
Ani ne, nepřišlo mi to tak vysoko oproti 470. Hlavně jsem byla v klidu, že jsem skákala na tyči, kterou jsem měla vyzkoušenou. Pak na 485 už jsem si brala tvrdší a to už jsem respekt měla. Ale tam bylo znát i to emocionální vypětí a už jsem se nedokázala zkoncentrovat.
Závod trval kvůli množství skokanek tři a půl hodiny, jak jste se s tím srovnávala?
Já se toho bála daleko víc, přece jen nás bylo devatenáct. Na stadion jsme vyrážely ve čtvrt na čtyři, posunulo se nám celé rozcvičení, které začalo v 16.45. Naštěstí ta soutěž probíhala docela hladce, holky skákaly do 460 na první pokusy. Pak byla pauza delší, ale snažila jsem se udržovat a povedlo se, protože jsem se necítila unavená, síla tam pořád byla.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Byl pro vás národní rekord metou, po které jste toužila?
Motivací byl, ale spíš jsem se snažila dostat do té top šestky. Pak jsem se dívala na pořadí a bylo mi jasné, že k tomu bude třeba ten rekord 480 skočit.
Jaké se ve vás odehrávaly emoce, když jste ho zdolala? Hned jste se chytla za hlavu.
Já tomu chvíli nevěřila, že se mi to fakt povedlo. To byl fakt krásný zážitek, jak vám tribuny fandí a tady fandí každému.
Co vám po závodě řekl kouč Štěpán Janáček a rodina včetně přítele Ondřeje?
Byli nadšení, rodiče brečeli. Jsem strašně ráda, že tu se mnou byli. Je to sem kousek, ale oni by za mnou letěli i na druhý konec světa. S trenérem jsem to ještě nestihla probrat, jen říkal, že to byl dobrý skok a myslím, že také bude spokojený. (úsměv)
Amálie Švábíková a její dojetí po českém rekordu
Máte titul juniorské mistryně světa, medaili z halového mistrovství Evropy. Ale páté místo na olympiádě má asi nejvyšší hodnotu.
Tohle je nejvýš. Samozřejmě medaile z halové Evropy je velmi cenná, ale páté místo na olympiádě? To je neskutečné.
Říkáte si, že k medailovým pozicím už není tak daleko?
Medaile byly za 485 a 490, to se zdá kousek, ale hrozně záleží na pokusech a zápise. Tam už je každý centimetr znát.
Co se dělo v závěru soutěže, kdy byl souboj o medaile nadlouho přerušen?
Rozbily se jim elektrické stojany a museli je opravovat. To mě mrzelo trochu vůči (Kanaďance) Alyshe Newmanové, protože se připravovala na poslední pokus na 490 a ta pauza byla dlouhá. Máme k sobě blízko, její kouč (Zdeněk Krykorka) je bývalý český atlet, jezdí trénovat i do Česka.
