Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) – Jen potvrdil, že na finiše je tím pravým. V zápase o bronz vstupoval na planš za stavu 31:35. Stál proti němu Yannick Borel, stříbrný z pařížské individuální soutěže. Jenže Jurka svého soka doslova zdemoloval poměrem 12:6.
Přece jen, co si ze souboje vybavujete?
Když jsem se dostal s Borelem na bodový kontakt, viděl jsem, že něco není v pořádku. Ne na jeho straně, ale na mé, že jsem se z toho, doslova, nepodělal. Čekal, že buď budu bránit, nebo na něj bezmyšlenkovitě vlétnu a on do mě bude jen kuchat a přidávat skóre. Soustředil jsem se jen na blikátko, které mají rozhodčí, aby věděli, kdy končí opakované záběry. Jen jsem stál a koukal, až zhasne. Nic víc. Nevnímal jsem diváky, nepočítal skóre.
To jste nevěděl, že už vedete?
Ale jo, trochu jsem to sledoval. Ale neříkal jsem si: „Teď musím dát, teď musím bránit.“ Samozřejmě na mě ostatní řvali pokyny, já však vzal všechno na sebe a opakoval si: „Musím vyhrát pro kluky, protože nikdo jiný už to dokázat nemůže.“ Povedlo se. Jsem strašně rád, že jsem měl relativně volnou ruku. Bez podrobnějšího plánu.
Borel vypadal, že vůbec neví, co má dělat.
To byla přesně chvíle, kdy se člověk dostane do transu. Já na něm jen viděl, že není tak silný na čepeli, že má takový usekaný pohyb. Ani moc nereagoval na to, co udělám. Ale to jsou stavy, kdy šermujete tak dobře, že soupeř nenajde skulinu pro svůj zásah. Přitom Borel je jedním z nejlepších na světě a podobné věci by se mi proti němu stávat neměly. Ale asi to v nás bylo, když jsme Francouze dokázali urvat.
Byl jste hodně nervózní, když vás v závěru začal naopak stahovat?
To jsem se na pár vteřin dostal z té své zóny. Ale jakmile jsem si řekl, že to prostě beru na sebe, udělal jsem akci, že jsem si přidřepnul a dal zásah. Víte, to je akce, kterou všichni nesnáší. Sám z ní, když vedeme, většinou zásah dostávám. Teď to však poprvé za celou sezonu vyšlo.
Říká se tomu odvaha?
Tu musí mít každý. Teď se na nás všichni budou koukat, jak jsme otevřeli české medailové žně, a kolegové a kamarádi budou jen pokračovat. I tohle pro nás byla výzva, zvednout odloženou rukavici.
Chodit poslední a dotahovat případně manko je vaše doména. Jaké to je brát neustále zodpovědnost na sebe?
V soutěži jsem musel třikrát otáčet a dvakrát se povedlo. Jen v semifinále s Japonci ne, to by bylo ještě lepší, ale zase vyhrát poslední zápas je pro nás ohromný zážitek.
Ve Francii, proti domácím. Může existovat větší zápas?
Ne. Řekli jsme si, že ať to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich životech, protože šermujeme s Francouzi před jejich domácím publikem. Na olympiádě. O medaili. A jestli o zlato, stříbro, nebo bronz, už nerozhoduje. Nic většího nemůže být.
