Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Už při sobotním mužském závodě bylo vidět, jak náročná trať s cílem na Invalidovně je, však i nejrychlejšímu maratonci všech dob Eliudu Kipchogemu vzala tolik sil, že závod nedokončil.
Zrádnost trati byla ve dvou stoupáních. Jedno táhlejší, druhé prudké. „Brutální,“ ulevila si Hrochová. A to má s kopci bohaté zkušenosti, však sbírala úspěchy i na závodech do vrchu.
„V prvním dlouhém stoupání jsem se uťapala. Navíc jsem nevěděla, kde přesně končí, ten kopec vypadal nekonečně,“ popisovala. Ve stoupání se na ni dotáhla Stewartová a do půlmaratonu běžely obě Češky pospolu.
Ale druhý kopec už jí sedl víc. „Ten byl vrchařský a prudký, holky přede mnou šly chůzí,“ popisovala svěřenkyně Vladimíra Bartůňka neobvyklý obrázek u elitních závodnic. „Tam jsem asi měla výhodu,“ tušila Hrochová, která se pak posouvala vpřed až na konečné 26. místo z 91 závodnic v čase rovné dvě a půl hodiny.
„Ale nohy to odstřelí stejně. Při závodech v kopcích nepotřebujete běžet svižně do tempa, tam je to buď z kopce, nebo do kopce. Ale tady to musíte proložit tempovým během, což je drsný,“ věděla.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Poradila si i se stoupajícím vedrem, byť největší tropy s 38 stupni by do Paříže měly dorazit až v pondělí. „Uchladila jsem to docela dobře,“ pochvalovala si Hrochová, které pomáhala i technologická novinka v podobě chladicí čelenky.
Hrochová si tak výrazně vylepšila olympijskou zkušenost oproti olympiádě v Tokiu, kde před závodem v Sapporu skončila v péči lékařů po kolapsu a maraton pak odběhla s vypětím všech sil. „Tam byl pozitivním zážitkem snad jen návrat domů, na to radši nevzpomínám,“ přiznala.
Stewartová se naopak v Paříži začala v druhé části propadat, soupeřky se jí vzdalovaly už na seběhu. „Kupodivu se mi neběžel špatně ten první kopec, tam mi najela energie, předběhla jsem spoustu soupeřek. Ale pak mi to nejelo z kopce dolů,“ popisovala.
Devětadvacetiletá česká rekordmanka se tak podobně jako při půlmaratonu na mistrovství Evropy v Římě ke konci už trápila. „Stalo se to už poněkolikáté letos, že mi došlo. Musíme zjistit, kde je problém,“ plánovala svěřenkyně Václava Janouška, která se po přechodu na maratonskou trať snažila upravovat stravu, aby jí energie vydržela.
„Myslela jsem, že to máme vyřešené, ale očividně bude problém jinde. Posledních deset kilometrů jsem bojovala, abych s sebou někde nesekla. Snažila jsem se odkrajovat kilometr za kilometrem,“ přiznávala.
Zvlášť druhý kopec si vytrpěla. „Nevím, co to organizátory napadlo, tam dát takový krpál. Ale všichni jsme o něm věděly a připravovaly se na něj,“ nevymlouvala se běžkyně, která do Paříže vyrazila už před dvěma měsíci, aby si trasu vyzkoušela.
Dočkala se vysněného olympijského maratonu, když v Tokiu jí zůstal Černý Petr v podobě role náhradnice. I když si představovala trochu jiný zážitek… „Jak mi posledních deset kilometrů nejely nohy a už jsem se i motala, tak mi docela jel mozek. Připomínala jsem si, že musím olympijský maraton doběhnout,“ říkala po doběhu v čase 2:38:07.
Slova uznání pak měla pro vítěznou Nizozemku Sifan Hassanovou, která v Paříži absolvovala „zátopkovský“ program a po bronzech na 5000 a 10 000 metrů získala nejcennější medaili. Byť se po závodě dlouho řešil doběh a strkanice v posledních metrech a Hassanová ani nepřišla na pozávodní tiskovou konferenci.
„Říkali jsme si, že může být vypráskaná, jak toho má v nohách hodně. Ale ze začátku jsem vedle ní chvilku běžela a přišlo mi, že kluše a hlídá si to,“ vypozorovala Stewartová.
Obě české vytrvalkyně si mnoho z olympijské atmosféry neužily, když závodily poslední den. A juchat na Stade de France při slavnostním zakončení po maratonské dřině?
„Uvidím, jak se dám do kupy. Nohy bolely, když to nepůjde na stadion, tak bych si ráda sedla aspoň do Českého domu,“ plánovala Hrochová. „Mně se nohy klepou ještě teď. Spíš si půjdu sednout a uvidím, jestli se na ceremoniál dobelhám,“ pousmála se Stewartová.