Článek
Poznal jsem ho v době, kdy už mu bylo přes sedmdesát. Vypadal ale líp než řada padesátníků, jako by o dalším víkendu měl vylézt na Matterhorn. A k tomu skvěle psal, s ohromnou erudicí. O slavných spoluhráčích z Dukly, o tragédii „Busbyho dětí“ z Manchesteru. Střídal témata z fotbalu, tenisu, lyžování.
Zrychlená novinařina nového tisíciletí už mu ale moc nevyhovovala. Párkrát volal ze zápasů fotbalové ligy, když mu nešlo sepsaný referát před uzávěrkou poslat do redakce. V obchodě mezi regály květáků a paprik jsem mu vysvětloval krok za krokem, jak se má připojit na síť přes card phone.
Kámoš, který byl s Ivem na pohárovém zápase Sparty, zase vzpomínal, jak novinářský doyen v jednu chvíli naštvaně zaklapl notebook a na otázku, zda je článek odeslán, suše odvětil: „Ne. Ale už na to seru!“
Jinak byl ovšem Ivo ušlechtilost každým coulem. Ve všem si potrpěl na určitou úroveň. Šarmantní, štíhlý elegán v košili Lacoste taky jednou vypeskoval kolegu, který si dovolil v létě přijít do redakce v trenkách.
Kam vkročil, zanechal tam po sobě auru noblesního člověka. I v Paříži na Roland Garros. Pan Někdo, říkával o něm redakční fotograf.
V dobách, kdy tu všechno válcovala ruština, se Ivo naučil výborně anglicky, na zahraničních zájezdech býval za hvězdu. Vynikající byly jeho historky, mnohdy bohatýrské: z působení v Dukle, z památného reprezentačního jihoamerického zájezdu. Jako novinář vyrazil za oceán i s hokejisty Dukly Jihlava.
Často vzpomínal na kamaráda Otu Pavla, který o něm napsal kapitolku do bestselleru Dukla mezi mrakodrapy. Na proslulé obálce si to světák Ivo v dresu s číslem 11 štráduje po ulicích New Yorku a hodiny na budově ukazují 11:11.
Pavel v té nadčasové knížce osobitě popisuje, jak Ivo vstřelil gól proti belgickému Berschootu. „Míč zazářil v paprscích reflektorů jako světelná bílá koule, třepal sítí jako mohutná velká ryba. Mnohokrát ve snění a polospánku pak viděl letící bílý míč.“
Přál bych si, aby i tahle vzpomínka vyprovázela Iva v posledních chvílích.
Díky za všechno. Bylo mi ctí a potěšením.
