Článek
„Je k zamyšlení, proč se to našim klubům děje pravidelně a ty největší evropské týmy to zvládají. Podle mě je důležité si uvědomit, v jakých jsme podmínkách a že pro většinu hráčů je životním snem se do Ligy mistrů, případně do jiné evropské soutěže vůbec dostat. Koncentrace hráčů na pohárové duely je tak abnormální. Mohou se totiž ukázat celé Evropě a prodat se. Je to něco výjimečného, zatímco naše liga je ,pořád dokola’. Pokud se odehraje velký zápas v Evropě, jako se to nyní povedlo Slavii, tak jsou hráči fyzicky, psychicky i emočně úplně vyždímaní. Přepnout pak na domácí soutěž není vůbec jednoduché.
Existují tedy dvě cesty, jak se k tomu mohou týmy postavit. První je rozsáhlá rotace základní sestavy. Nastoupí kluci, co například ve středu nehráli. V tomto případě si ale musíme uvědomit, že hráčům byl nabouraný jejich obvyklý týdenní cyklus, pořádně netrénují a tím pádem nejsou pořádně na zápas nachystaní, když to lehce přeženu. Navíc jde o hráče, kteří nejsou stavebními kameny týmu, dostanou šanci po nějaké době, nejsou pořádně rozehraní a pak se nedá divit tomu, že jim to úplně společně neštymuje.
Opačný přístup ukazuje Plzeň pod Miroslavem Koubkem. Trenérský bard k rotaci téměř nesahá, drží totožnou jedenáctku jak v pohárech, tak v lize. V Evropě to poslední dvě sezony přineslo úspěchy, ztrátám v lize se ale přesto Západočeši vyvarovat nedokázali. Při tomto přístupu se navíc vyskytuje hned několik rizik - zranění, únava, mentální vyčerpání.
Neplatí to ale pouze pro týmy hrající poháry, ale také pro ty, které mají řadu reprezentantů. Ti se vrátí až ve druhé polovině týdne, navíc každý po zcela jiné zátěži a pokud hráči nejsou v základní sestavě reprezentace, tak jsou v podstatě téměř dva týdny bez pořádného tréninku.
Klíčovou roli v nastavení hráčů na ten ligový, méně atraktivní, duel hraje trenér. Samozřejmě, hráči jsou profíci a měli by jít do každého zápasu stoprocentně koncentrovaní, ale to je pouze teorie, všichni vidíme, že v praxi to funguje trošku jinak. Trenéři nejsou všemocní, jednotlivým hráčům do hlavy nevidí, můžou dělat co chtějí, ale stejně se jim nepovede hráče namotivovat tak, aby byli stoprocentně ready.
Pomůžu si jedním příkladem ještě z dob, kdy jsem hrával. V týdnu jsme porazili Olympique Marseille, o víkendu jsme pak hráli např. v Mostě. Do zápasu s trpaslíkem pak jdeš nastavený tak, že jsi porazil Marseille a Most se porazí sám, ale tak to samozřejmě není. Jasně, od té doby se posunula práce s psychikou hráčů, ale myslím si, že řada z nich to bude mít stále, jako jsme to měli my.
Hráči si musí uvědomit, že jim jde v lize o body, které jsou ve finále možná důležitější, než ty v Evropě. Pokud jim totiž ujede vlak v tuzemsku, tak si příští rok poháry vůbec zahrát nemusí.
Nelze jasně říct, jaký přístup je ten správný. Když to doženu trošku do extrému, ideální by bylo mít jednu jedenáctku na ligu a druhou na Evropu, podobně, jako to mají evropské velkokluby, to je ale v našich reáliích samozřejmě utopie.
Za mě je totiž samozřejmě lepší stavět hru na základních pilířích a točit dva až tři kluky. V takové situaci zůstává zachovaná sehranost. Rizikem jsou ale zranění či vysílení. Chápu, že v našich podmínkách odehrát kompletní porci utkání není úplně možné. Na to jsou potřeba odolné typy hráčů, jako byli v Plzni už odešlí Lukáš Kalvach s Pavlem Šulcem. Ti zvládli minulou sezonu ve velké kvalitě, ale o ně Viktorka přišla.
Kdybych to měl však uzavřít, je lepší pracovat s užším kádrem, byť na to doplatí ostatní hráči. Takový je ale život.
