Článek
Jeden je z Prahy, je mu 42 a velkou část života strávil v masce na planších. Druhý počítá o 11 let méně, zázemí má v Brně a namísto rychlých výpadů, úskoků a reakcí dbá na strojové kroky založené na enormní síle.
Jenže při detailním pohledu zjistíme, Ondra i Beran toho mají dost společného. A neřešme hubenou vytáhlou postavu nebo černé kudrnaté vlasy.
Koukněme hlouběji. Třeba na emoce, jakými dávají najevo svůj úspěch. Mohutný výkřik, kterým Beran v zápase o bronz s Francií zmrazil plné tribuny v Grand Palais a dostal do varu Čechům fandící menšinu, vešel do dějin. Za doprovodu zvednutých paží a odhozené masky to bylo přirozené, autentické.
Uplynulo pár dní a na stěně v Le Bourget topoval Ondra čtvrtý boulder, čímž razantně vykročil za postupem do finále. A dál? Ruce nahoru, hluboký nádech a hlasité dání najevo, že tohle je sakra dobrý výsledek. Dočkal se potlesku a uznání tisícovek lidí v areálu.
Oba umějí pracovat s publikem. Zřejmě ne záměrně, bez nějakého speciálního tréninku. Prostě tím, že z nich vyzařuje absolutní nadšení, odhodlání a oddanost tomu, co dělají. Bez přetvářky, bez cíleného divadla.
Šerm i lezení se v Česku řadí mezi malé sporty, které k popularizaci potřebují velké úspěchy, a hlavně tváře. Beran a Ondra jsou personami, za nimiž mohou mladí jít, ke kterým mohou vzhlížet. Jsou to na jednu stranu showmani od srdce, na druhou absolutní profesionálové.
Ondra má mnoho vavřínů z kontinentálních i světových šampionátů, ale olympijský zářez mu schází. Pokud nepokazí středeční obtížnost, opět seskočí ze stěny a ukáže publiku, kdo je v tu chvíli pánem okamžiku. Bude v pátečním finále. Stejně jako Beran potvrzuje, že k úspěchu je potřeba hlavně píle a láska. A třešničkou na dortu může být medaile, kterou po vzoru kordistů dokáže klidně na pár dní pobláznit celé Česko.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
