PÁLÍ NEDO: Když nám nedáte desítku, dostanete dvoje brusle ze Západu

Když jsem začal hrát v roce 1960 dospělý hokej, tak ve II. lize neexistovalo žádné koučování ani herní systém. Obvykle nás vedl trenér, který zrovna byl ve městě, někdy za něj zaskočil hospodář. Až po mém příchodu do Slovanu Bratislava v roce 1962 jsem poznal změnu. Klub trénoval docent Horský, dokázal si hodně vydupat, a tak jsme třeba už měli možnost sledovat filmové záběry svého týmu i soupeře. On sám dělal různé výzkumy, propočítával reakční dobu gólmana a upozorňoval, kam je nejlepší střílet.

Nicméně v 60. letech u nás platilo, že tréninky a systémy byly většinou kopií ruského stylu. My je hokej zkraje 50. let naučili, oni si ho podle svých možností vylepšili – hodně trénovali a pracovali. Zároveň Tarasov jezdíval do Kanady, kde si různě natáčel tréninky, zápasy, dělal zápisky a snažil se obohatit.

Zásadně se hokej proměnil ve chvíli, kdy se mohlo začít bodyčekovat po celém hřišti, dřív to totiž šlo jen na vlastní polovině. Rázem hokej vypadal jinak, byl rychlejší, agresivnější s forčekinkem. Národní tým navíc přišel se svým patentem, že levé křídlo hraje dozadu. Trenéři to vysvětlovali tím, že ofenzivní útočníci včetně mě se nevraceli dobře zpátky, a tím, že naše levá křídla nebyla úplně talentovaná ke skórování, je donutili hrát dozadu.

Pořád ale trenér často lpěl na tom, aby obránci s pukem nejezdili za červenou. Před touto čarou museli dát přihrávku a pak čekali na protiútok, což je dnes styl z pravěku. V reprezentaci jsme stavěli na zkušenostech, měli jsme vypracovaný styl a sázelo se na stabilní pětice hráčů. Když se někdo zranil, trenéři se báli, že už to nebude ono, což je dnes nepředstavitelné.

Klíčová pro vývoj hokeje u nás byla výstroj. Tu jsme měli zpočátku katastrofální a nedostatečnou, protože svaz kupoval třeba brusle zásadně ve slevě. Takže měl buď malá čísla – čtyři až šest nebo dvanáctky až čtrnáctky. A já potřeboval desítky, tudíž jsem v nich plaval. Hokejky? Rovněž mizérie! Dostal jsem balík dvanácti holí a použitelné byly tak tři.

Až později jsme dostávali výzbroj od firmy Koho a kanadské brusle Tackaberry, které byly z klokaní kůže. K tomu přišly lepší hokejky ze Švédska a Finska. Bylo obvyklé, že když týmy jezdily do ciziny, třeba do Rakouska a Německa, tak slíbily místním, že jim nedají deset gólů a na oplátku dostanou dvoje brusle Tackaberry. U nás byly nedostatkovým zbožím, i proto jsme se na „úpravě“ skóre domluvili. To stejné měli Rusové, kteří hráli s ruskými hokejkami, co se pořád lámaly. Kdykoliv se pokusili o střelbu, tak hole létaly tam a zpátky, což je nutilo hrát do prázdné.

Zpět ale ke hře. Klíčové pro úspěch reprezentace v 70. letech byla olympiáda v roce 1968, kde jsme porazili Rusy (5:4), a od té doby se nám na ně vcelku dařilo. Získali jsme sebevědomí. Hrávalo se na tři lajny a dvě obranné dvojice. Kádr zůstával stabilní, noví hráči se vhodně a systematicky doplňovali. V 50. a 60. letech dominovalo Brno, které spoléhalo na talentované a technické hráče, a když nadvládu převzala Jihlava, šlo pro změnu o dobře trénované borce. Však mi Standa Neveselý vyprávěl: „My byli nadupaní, že jsme všechny zválcovali.“

Jediným minusem bylo, že trenéři vůbec nejezdili do ciziny, neměli možnost se obohatit vědomostmi. Když jsem se po 20 letech vrátil z emigrace, viděl jsem, že metodika je pořád stejná, motali se u toho stejní lidé, nevzdělávali se, což blokovalo zdejší vývoj hokeje.

Ale nemyslete si, i Kanada byla zahleděná do sebe. Jezdil jsem tam od 60. let a viděl, jak hrají typický severoamerický hokej. To bylo sever–jih, východ–západ. Tedy tam a zpátky. Drželi pořád stejné lajny, pravák hrál na pravé straně, levák na levé a šlo jen o nahazování puku.

Fyzicky byli silní až nebezpeční, mávali hokejkami a rvačky tam byly na denním pořádku. Pamatuji si, jak jsme s reprezentací hráli v roce 1967 turnaj ke 100 letům Kanady ve Winnipegu. Porazili jsme Rusy 5:2, dal jsem hattrick, ale taky jsem poprvé hrál proti profesionálovi. Kanada nasadila Carla Brewera. Já byl v první lajně, sudí hodili puk a on se rozjel ke mně a hokejkou mě píchl do rozkroku.

Po své emigraci v roce 1974 jsem si musel zvyknout. Byli zahledění, já jim nic vysvětlovat nemohl, protože jsem byl rád, že v Kanadě vůbec jsem. V Torontu jsem dal čtyřicet a padesát gólů, ale taky jsem byl naivní. Byl jsem naučený to dát volnému hráči a čekal jsem, že mi vrátí puk zpátky, což se nikdy nestalo. Můj kamarád Frank Maholvich, který byl superstar, dostal ode mě puk, třikrát si šlápl od mantinelu a pak následovala rána golfákem na bránu. Přitom byl technik, uměli jsme si to dát. Ale kanadský styl mluvil jasně – vystřel. Navíc se už používaly hokejky, které měly zahnutí přes pět centimetrů, a to létaly bomby.

Nicméně i Kanada postupně prozřela. Prvním impulzem byla Summit Series v roce 1972 proti Rusku, do které šli profesionálové po létu bez kondice. Poznali tam jiný, evropský styl hokeje a začali přemýšlet, jestli nehrají až příliš stereotypně. V polovině 70. let pak Winnipeg Jets najali osm švédských hráčů, dva Finy a třikrát vyhráli WHA včetně finále proti Edmontonu Oilers, za které hrál i Wayne Gretzky.

A pak přišla olympiáda v Lake Placidu, kterou vyhráli Američané s univerzitním výběrem. Kouč Herb Brooks jezdil do Evropy, nebál se vyměnit křídla, že pravák hrál na levé straně a levák zase na pravé, aby forhend měli pořád na střelu. K tomu ale bylo zapotřebí, aby hráči měli techniku, protože kdo správně nepřevzal puk, nedostal se od mantinelu na střed k ráně.

Pamatuji si, jak jsem v roce 1982 končil v Detroit Red Wings. V kabině seděl manažer Jim Devellano, držel česká hokejová skripta a nechápal, jak to hrajeme s tím levým křídlem dozadu. Pád železné opony pak import evropských hráčů urychlil a definitivně zámořský styl proměnil. Detroit dokráčel ke dvěma Stanley Cupům s pěticí Rusů a se Švédy. Puky nenastřelovali. Když byli na modré a věděli, že se nedostanou do pásma, tak se vrátili do své zóny a rozjeli akci znovu, což v Americe nikdo nechápal. Podobně zase v New Jersey pod Jacquesem Lemairem a se Scottem Stevensem v defenzivě vytvořili dokonalý trap (past). Přišla změna myšlení, už se nasazovaly lajny proti sobě, jak si trenéři mysleli, že to bude nejlépe fungovat – ne slepě první, druhá, třetí, čtvrtá…

A dnes? Týmy v NHL hrají globální hokej. Je to stejné, jako když se díváte na nároďáky. I ty hrají vcelku podobně – ano, Švédi jsou víc techničtí, Finové jsou defenzivnější, Švýcaři hodně bruslí. Dřív se mluvilo o hokejových školách jednotlivých zemí, to dnes prakticky neplatí. Zpřísnila se pravidla, a když NHL chtěla víc gólů, posunula se modrá čára. Liga dokáže rychle reagovat na potřeby, protože manažeři se sjedou na Floridě a za tři čtyři měsíce se mohou změnit regule, netrvá to roky.

Kluby sázejí na superstars – třeba Toronto platí pěti hráčům přes 54 milionů dolarů, zbytek je od toho, aby bojoval, narážel na mantinel, a mnozí borci berou 900 až 975 tisíc. Každý z nich si musí najít své místo, protože když odehrajete 20–30 utkání a dáte čtyři pět gólů, tak to nic neznamená. Tam je tolik hráčů, že místo vás přijde jiný. Dokonale k vyrovnanosti ligy pomáhá platový strop.

A systém? Hráč v každém klubu slyší stejnou věc – netoleruje se žádná chyba v obranné třetině. Ať se vyhraje, či prohraje buly, tak okamžitě hráč jede do předem určené pozice, nečeká se na náhodu, kdo bude volný. Snaha je dostat nahrávku do neutrální zóny, klidně jen protečovat do ofenzivní třetiny. Trenér vždy opakuje: „Dostaň puk za záda obránců!“ A i pak to má řád, protože hráči jsou tak bruslařsky zdatní a zvyklí na souboje, že z deseti nahození osmkrát puk získají. Následuje rotace, častokrát přesun puku na volné obránce a ostatní si sjíždějí před branku. Tolik nevidíte krásné střely, ale účelný a systémově propracovaný hokej.

Ale i ten tu nejspíš nebude věčně, protože stejně jako se vyvíjí svět, mění se i hokej.