KOMENTÁŘ: Zní to tak banálně, ale v Třinci vědí, jak se vyhrává

Děje se to napříč sportovními odvětvími i disciplínami. Tak třeba – jedna věc je pro tenist(k)u dokráčet do finále, jiná ho ale i vyhrát. I mnozí motocyklisté se umí prodrat v dramatických kláních mezi skupinu pěti nejlepších, ale být v ní skutečně číslem 1 je už vyšší psychický i fyzický level. Někdy vás prostě při cestě na ten nejvyšší schůdek srazí uspokojení a chybějící vůle, jindy nedostatečná mentální odolnost, možné zaleknutí z velkého triumfu.

Však i Radek Smoleňák, hradecký kapitán protřelý mnohými velkými zápasy, po finálové prohře říkal: „Třinec hraje finále každý rok a my jsme do toho šli jako totální nováčci. Učili jsme se za pochodu, což byla věc, která hrála pro Třinec." Zkrátka najednou jste z toho všeho mumraje vyjukaní, překvapení a než se trochu rozkoukáte, je to 0:3 na zápasy...

To Třinec po pěti účastech ve finále a čtyřech titulech už v sobě vítěznou DNA má. Má ji v nitru, zaskočen není, protože boj o titul bere jako něco přirozeného a zná cestu k němu. I kouč Zdeněk Moták, který před sezonou vystřídal předchozího trenérského mága Varaďu, popsal: „Genius loci tu funguje."

Ne, tým nezůstává neměnný, naopak se vedení smiřuje s tím, že když jste fabrikou na tituly, tak vám hochy sem tam nějaký jiný „továrník" přeplatí a před zájmem okolí je prostě neuzavřete do vakua. Nicméně umí zdánlivě nenahraditelné persony vyměnit za jiné machry často na úrovni slovenské či tuzemské reprezentace.

A tihle „novicové" jsou hladoví, tudíž muže, pro které je sbírání titulů každoročním koloritem, ženou za dalším a oni jim naopak vštěpují potřebné atributy k úspěšné pouti skrz play off, jako jsou obětavost, bojovnost, disciplína i taktická vyzrálost aneb jak pravil Smoleňák: „Když dá Třinec první gól, tak pak udělá šraňky na červené..."

Učí je i odhodit ega a dobře placené plejery proměnit v chlapíky, kteří se podřídí týmu. Koneckonců systém smluv je tu hodně postaven na prémiích za výhry. A když prý některý aspirant na angažmá brblá, že by raději jistotu v podobně vyššího základního platu, bývá to pro vedení první signál, že tenhle by tu touhu po titulech mít nemusel. Jenže manýry hvězd i hráčská sebestřednost se snadněji potlačují, když pak vidíte, že i kapitán Vrána bez remcání přijme roli nádeníka ve čtvrté formaci.

Zkrátka je to dokonalý koloběh, v němž ještě nenastalo nasycení úspěchy, spíš se jen předává a prohlubuje onen um a vědění, jak vyhrávat. „Všichni dělali, co měli. A k tomu výborně zahraný systém," popisuje sparťanský obránce Michal Kempný, který na Třinec narazil už ve čtvrtfinále. „Tohle je tým pro play off, protože takhle se má play off hrát. Všechno si sedlo, jak mělo," přidává brankář Šimon Hrubec, který byl na počátku titulové jízdy Ocelářů. „Je to reklama, jak má fungovat klub. Od mládeže po chlapy. Zaslouženě jsou tam, kde jsou a jak dominují."

Jen pro doplnění: Áčko má od pátku titul, juniorka získala extraligové stříbro a dorostenci jsou rovněž republikovými mistry (mimochodem titul tak má Vladimír Dravecký i jeho syn). Prostě klubová sezona jako hrom a zdá se, že vítězné DNA se v Ocelářích zasévá už teenagerovském věku. Bez velkých řečí – ano, za pomoci bohatého mecenáše – tu stojí nádherná aréna i tréninková hala. A o zdejší posilovně funkcionáři s chloubou říkají, že nemá v Evropě obdoby. I proto je pro mnohé hráče Třinec lákavou destinací.

Třinec je teď hegemon, je vládce.

A pokud zdejší soukolí pofrčí dál, pokud bafuňáři pořád do hokejového puzzle budou nacházet nové a pasující dílky, bude město pod Javorovým vrchem a ve výspě u česko-polsko-slovenských hranic stále extraligovou destinací, kde finále nebude ničím výjimečným.

Proč? Protože tu vědí, jak se vítězí!