KOMENTÁŘ: Zlato, které dává naději, že NHL Čechy zase někdy pozve k hlavnímu chodu

Odehráli sebevědomé mistrovství, a pokud to nebude jen ojedinělý záchvěv – a medaile z dvacítek tomu dávají naději –, zaslouží si příště místo u hlavního stolu taky. I u dětí ve školách je teď trend jen stroze neznámkovat, ale hledět na celou cestu k závěrečnému výsledku. Klidně byste mohli reprezentaci „napařit“ jedničku, protože má od neděle oficiální glejt, že je nejlepší na světě. Jenže víc než zlatá medaile je to, jak k ní dokráčela.

Jak se za tři týdny po rozpačitém Rulíkově řezu a prezentaci na tiskové konferenci dostala k titulu, kterému Češi dali v euforii přezdívku Pragano. A o němž prezident Pavel řekl, že národ potřeboval „nové Nagano“ ke stmelení.

Byla to vážně úchvatná jízda vzhůru. Co bylo klíčem?

Často se mluví o sžíravém domácím tlaku, o stresu a napětí, které přináší očekávání – použijeme-li výraz Aloise Hadamczika – hokejového národa. Jenže tým, aniž by absolvoval nějaké psychologické seance, ten tlak dokonale přerámoval a naopak z „pobláznění“ lidí čerpal energii. Kapitán Červenka opakoval, jak hráče atmosféra nenechá ani na vteřinu vydechnout, jak zápasy proti Norsku či Dánsku, které měly nepříznivý rozjezd, dokázali za pomoci podpory publika otočit, nikterak nepropadali skepsi.

Srovnání z 1:3 v závěrečných minutách proti Kanadě toho jest důkazem, a především napumpovalo do týmu sebedůvěru před play off.

To, že „my dokážeme cokoliv!“

O výtečné atmosféře by šel napsat samostatný elaborát. Ona ale možná pomohla i jedné lehce opomíjené skutečnosti. Nemá cenu si to namlouvat – sudí byli slabým článkem šampionátu. Chybovali, hráči leckdy na obou stranách nechápali, kdy a za co mají pykat. Ale také rozhodčí přehlédli u Čechů dva fauly, které mohly změnit chod hokejových dějin. Proti Spojeným státům zahrál ve druhé třetině obránce Hájek vysokou hokejkou, zůstalo to bez trestu, aby naopak za chvíli šel za katr soupeř a Zacha dal vítězný gól.

A kdo ví, jestli by se v semifinále nezmohli Švédi na vyrovnání, kdyby přímo v něm Rutta vyfasoval pětiminutový flastr…

Podlehli sudí tlaku? Možná. Ale i to je síla onoho omílaného šestého hráče navíc.

Sám jsem byl překvapen, že tým zakotvil v hotelu Stages, pár kroků od O2 Areny, kde den co den, jakoukoliv hodinu panoval šrumec. Že Rulík tým nezabarikádoval někde na periferii města, jak bývávalo zvykem u jeho předchůdců, aby hráči tak nějak ztratili kontakt s realitou.

Ne, on jim místo toho dal volnost.

Je neděle, máte den pro sebe, tak klidně, pánové, jeďte domů za rodinami.

Chcete jít na pivo? Jděte, jste snad dospělí!

Chcete dětský den v kabině? Výborný nápad.

Byla to důvěra, která se vrátila a která rovněž mírnila tlak. A taky pomáhala utužit kolektiv. V něm nebyli hvězdy, dělníci a náhradníci „do počtu“. V něm byli jen hráči, což se tuze vyplatilo, když do finále najednou po třítýdenní pauze musel naskočit obránce Ščotka. „Parta byla neuvěřitelná. Kdokoliv přijel, hned zapadl,“ říkal. Nehrálo se na jednu lajnu, ale nebezpečí hrozilo od všech, však se góly celkem rozprostřely napříč útoky, podobně jako odehraný čas.

Soudržnost, bojovnost, srdce byly atributy, kterými se měl podle Rulíka tým prezentovat. To vyšlo. Zároveň je zřejmé, že jeho sílu razantně proměnily příjezdy Nečase, Pastrňáka a Zachy. Rozšířila se útočná hrozba, zmínění hráči rychle přijali systém.

Ve čtvrtfinále dal právě Zacha, útočník s do té doby rozporuplným vztahem k reprezentaci, jedinou branku.

V semifinále řádil Nečas.

Ve finále vytáhl z talonu zlatý gól Pastrňák.

Přitom obzvlášť bostonské duo přijelo „last minute“. Kdyby se jejich série 2. kola Stanley Cupu protáhla jen o jediný zápas a oni tu mohli být až třeba na čtvrtfinále, všechno mohlo být jinak.

Jenže i kus štěstí ke zlatu potřebujete.

Ovšem tým za titulem kráčel sebevědomě, nepotřeboval přízeň paní Fortuny, protože výsledky uhrával svojí pílí, umem, pracovitostí.

Je třeba smeknout před plánem Ondřeje Pavelce. Pár let si dal od hokeje pauzu, ale chyběl mu a on se našel v brankářském trenérském řemesle. Objíždí extraligu, sleduje NHL, a tak měl celkem jasnou představu, kdo v Praze bude čapat i jaká bude jejich role. Svěřencům – a v případě Petra Mrázka i kamarádům – to otevřeně sdělil. Oni to přijali, neremcali, což dodalo klid. Jen si vzpomeňte na loňské podivné hašteření za vlády kouče Jalonena.

Dostál prokázal jistotu, rozvahu. Hráči před ním tak dostali kuráž, nikde se podvědomě nestrachovali, že jakákoliv střela soka skončí gólem a že vaše samotné pachtění za brankou je zbytečné. A jeho přirovnávání k Tomáši Vokounovi, který dovedl nároďák ke dvěma zlatům, vůbec není od věci.

Tým zápas po zápase ve stylu sněhové koule nabaloval víru a sebedůvěru. Dokázal přepínat z forčekinku a chytrého čekání, byl i dobrým mixem hráčů z NHL, evropských soutěží a extraligy. Litvínovský Ondřej Kaše hrál famózně, u Ondřeje Beránka jste se mohli ptát, proč zatím zůstává „skryt“ v Karlových Varech.

I Nečas či Kubalík prokázali, že by jim kluby v NHL měly svěřit důležitější roli, ne je odstrkovat. A Rulík za pomoci svých erudovaných asistentů jim tu pozici vytvořil. Ocenil jsem, jak do práce zapojil respektovaného sparťanského kouče Grosse, stejně tak trenéra dvacítky Augustu. Jde i o určitou reprezentační kontinuitu.

Česko má zase zlaté hochy, Staromák oslavuje.

Národ prožívá hokejovou horečku, kterou musí nutně svaz využít. Potřebuje rozšířit základnu, a byť se chlubí přízní sponzorů, tak peněz na výchovu talentů není nikdy dost. Až zase mladíci začnou houfně vyrážet do NHL, atraktivní hra nároďáku bude standardem napříč kategoriemi, pak nejspíš i „turnaj čtyř národů“ otevře Čechům dveře.

A nebude k tomu potřeba Pastrňákových proseb.