Článek
Jenže takový plán má zůstat utajený a zavřený v trezoru, ne o něm ústy nejdůležitějšího sportovního činovníka světa, kým šéf MOV dozajista je, mluvit na veřejnosti. A dávat tím jakékoliv naděje Rusku, že navzdory zvěrstvům, kterých se na Ukrajině dopouští, sportovní svět přivře oči.
Ne, z úst takového muže, stejně jako šéfa IIHF, mají znít věty o míru, o zastavení vraždění nevinných, o tom, že ani sport nebude válečné zločiny přehlížet. Mají vyzývat své ruské souputníky k tlaku na jejich politické činitele, ne alibisticky tancovat a opakovat fráze, že sport do politiky nepatří.
Když to nedokáží tito muži, je dobré, ozvou-li se skuteční politici jako třeba ti z Polska či Pobaltí, kteří nahlas mluví o svém bojkotu olympiády. A je dobře, že když rázně nemluví české odnože olympijského výboru a hokejového svazu, vysloví se zvolený prezident Petr Pavel v Deníku jasně. „Jakékoli rozmělňování jednotného postupu vůči Rusku může vést k tomu, že se podpora začne drolit. Jsem přesvědčen, že bychom měli být zásadoví a dokud nebude konflikt ukončen a Rusko nenajde způsob, jak se vrátit k běžným mezinárodním vztahům, měla by izolace Ruska být kompletní a důsledná. Tedy včetně sportovců. Nedokážu si představit, že bychom se dívali na to, jak by sportovci z Ruské federace a Běloruska soutěžili, byť pod neutrálními vlajkami. Zcela jistě by to tamní režimy propagandisticky využily."
Ano, když v těchto dnech procházíte ruské sportovní weby, nacházíte řadu článků, které se možného navrácení jejich sportovců do mezinárodních soutěží zabývají. Narativ textů je totožný a odkazuje na národnostní diskriminaci, které se ruským sportovcům dostává, na což částečně upozornili také odborníci z OSN. Jenže v žádném textu není jediná zmínka o tom, proč se tak stalo a že ruští vojáci někde drancují cizí svrchovanou zemi. Naopak v článku na webu sport-express.ru je kupříkladu teze, že by pod neutrální vlajkou měly na olympiádě v Paříži startovat země jako Polsko, Británie, Norsko či pobaltské státy, protože jejich politici teď vedou hlasité tažení proti návratu ruských a běloruských sportovců. A že přece podle olympijské charty nemají co politici a stát do rozhodnutí olympijských výborů zasahovat, tudíž mají dotyčné země dostat přes prsty.
Jaksi se už článek nezmiňuje, že v Rusku stát zasahoval do sportu a chodu olympijského výboru natolik, až z toho byla dopingová kauza obřích rozměrů... I to dokazuje, v jaké bublině či spíše informačním vězení obyčejní Rusové s ohledem na dění na Ukrajině teď žijí.
Ono se tou apolitičností sportu, která je ve skutečnosti utopickou vizí, vždycky zaklíná ten, komu se to zrovna hodí. Jen si vzpomeňte na kauzu českých hokejových příznivců, kteří loni v květnu na mistrovství v Tampere vyvěsili na tribunách ukrajinskou vlajku. Okamžitě ale zasáhli pořadatelé s argumentem, že podle pravidel IIHF se mohou veřejně vyvěšovat jen standarty účastníků. Zajímavé je, že když se dříve na hokejových turnajích objevovaly vlajky neexistujícího Sovětského svazu či ruské, přičemž ruský výběr hrál oficiálně pod neutrálním statusem, nikomu z funkcionářů to nevadilo. A tak se v rámci pseudoapolitičnosti klidně může stát, že při olympiádě v Paříži či hokejovém šampionátu v Praze budou podobným přístupem vyhozeni z hlediště diváci, kteří na ruské sportovce začnou pískat či vytáhnou jakýkoliv odsuzující transparent, protože to se přece na sportovních šampionátech nesmí. Zatímco pozápasové děkování Putinovi zůstane akceptováno.
I proto jsem rád za lidi, jakým je třeba Dominik Hašek. Jeho (nejen twitterový) boj proti účasti ruských sportovců na mezinárodní scéně možná působí často donkichotsky až urputně, jako při nedávném zápase NHL v Praze. Leč nás i svět upozorňuje na to, že ač jsme možná dávno se sledováním válečného „seriálu" z Ukrajiny skončili, tak se tu točí další a další smutné díly.
