KOMENTÁŘ: Prohra bolí, ale buďme za ni rádi. Může přinést prozření a světlejší zítřky

Říká se, že na každém konci je hezké to, že něco nového začíná. Ano, po bolestivých rozchodech i těžkých sportovních prohrách, které provází slzy a smutek, to nebývají uklidňující slova. Obvykle jsou s podobnými okamžiky spíš spjaty výčitky, hledání chyb. I Peking by je ukázal a dalo by se hodiny řešit, že tým neuměl reagovat na nepříznivý vývoj, že gólman Hrubec se neproměnil v neprostupnou zeď a proč se třeba 34letý Frolík vůbec objevil v nominaci.

Ale lepší je hledět za obzor, na ony nové zítřky. A právě kvůli nim jsem za tu švýcarsko-čínskou facku - či spíše knockout - , který se nad nároďákem v podobě nepostupu do čtvrtfinále už léta vznášel, rád. Může konečně lidem z hokejové vlády (rozumějte výkonného výboru) přinést prozření, katarzi i chuť s nádherným sportem v tuzemsku něco udělat. Protože když v předchozích letech reprezentace na velké akci vypadla ve čtvrtfinále, vždycky se to po pár týdnech mediální bouře nakonec vyřešilo tím, že vlastně splnila základní cíl a v zápase, jenž prý rozhoduje o úspěchu a neúspěchu, prostě měla smůlu.

Však oni i Švédové nepostoupili dál.

Nebo Finové.

A podívejte se na Slováky, co ti mají teprve říkat.

Místo bouře zase svítilo slunce a vznášela se bláhová víra, že za rok to světu ukážeme. Jenže pokud se budeme konejšit, že sousedovi chcípla koza, místo toho, abychom hleděli na to, jak zbídačený je dvorek u nás, nikam to nepovede. A dál se budeme točit v bludném kruhu smutných porážek, které sem tam rozzáří jeden povedený výkon jako teď v Pekingu.

Je jasné, že kouč Pešán musí u národního týmu skončit a přiznám se, že jsem od něj čekal, že hned po zápase chlapsky a důstojně před novináři oznámí rezignaci. Čekal bych, že podobně před výkonný výbor předstoupí také generální manažer Nedvěd.

Ale i kdyby ne, ono je to vcelku jedno.

Pešánův konec totiž český hokej neprobere, nepřijde žádné zázračné vzkříšení, nebude se konat ozdravný proces z Lurd. Popravdě, ať jeho žezlo převezme Varaďa, Zábranský či kdokoliv jiný, hokej dál zůstane ležet na JIPce. Protože, jak v poturnajových rozhovorech zmiňovali Pešán i Nedvěd, je nutné si nalít čistého vína.

Tak si ho - ač je tu suchý únor - nalejme.

Hokej je ve zbídačeném stavu a reprezentace je jen špička ledovce. Na rovinu si při tom popíjení vína řekněme, že medaili z velké akce nepřivezeme ještě dalších deset let, tedy medaili, která by nebyla "haluzová" a která by vycházela z nějaké systémové práce.

Jenže fungující systém v hokeji i obecně v českém sportu postrádám.

"Po olympijském fiasku je nejvyšší čas na razantní změny v českém hokeji," vyťukal krátce po porážce se Švýcarskem na Twitter Petr Dědek, miliardář a majitel Pardubic.

Fajn. Chápu, že prostor na sociální síti je omezený, ale tuze by mě zajímalo, co konkrétního se pod oním výkřikem - který jen zosobňuje podobné nářky z hokejových luhů a hájů - ve skutečnosti skrývá. Bude Dědek v létě aspirovat post na šéfa svazu? Začne v Pardubicích nasazovat juniory, místo aby bral cizince? Dá trenérům u dětí plat 50 tisíc, protože oni jsou přece v té pyramidě nejdůležitější?

Ne, když už budeme nalévat ono čisté víno, nesmíme se schovávat za poněkud alibistické věty. A nesmíme být sami alibisté. Jsou tu lidé, kteří svaz mohou řídit lépe než současná garnitura, mohou spustit onu revoluci, mají vize. Ale zatím dávají přednost klubové práci. A než aby "obhospořadovali" celou hokejovou zem, tak se raději spokojí se svým políčkem.

Nechtějí strkat hlavu na špalek.

Snad mají své důvody, ale svým způsobem pak patří ke spoluviníkům.

Jenže hokej nového lídra urychleně potřebuje. Ne, takového, který bude hezky tlachat v televizi či udělá pouze změnu u reprezentace, protože ta sice bude viditelná, fanoušci odvolání nesympatického Pešána zatleskají, ale ve skutečnosti to bude změna jen hodně kosmetická. Onen lídr musí proměnit celý systém hokeje, podobně jako se musí proměnit celý český sport.

Potřebujeme přilákat trenéry, potřebujeme přivábit děti, potřebujeme je vychovávat. V hokejovém učení je sice fajn jistá unikátnost, ale klíčová je jednotná metodika. Potřebujeme, aby hokej spolupracoval, ne se ničil vnitřními půtkami, které znechutí řadu trenérských nadšenců i rodičů, aby tomuto překrásnému sportu svěřili své děti.

Potřebujeme přestřihat někdy až mafiánské hokejové vazby.

Říká se, in vino veritas - ve víně je pravda, a tak až si dáme hlt toho čistého, buďme dál upřímní. Nahlas mluvme o „dekádě hájení", kdy český hokej prostě úspěšný nebude, protože revoluce nezmění prostředí ani nevychová špičkové hokejisty za rok dva. Nekoukejme na sousedy, jestli i jim chcípla koza, a bez řečí a výmluv pracujme na sobě, na svém zlepšení.

To je jediná cesta k lepším hokejovým zítřkům.

Podaří-li se to a nezůstane jen u několikatýdenní mediální bouře, pak můžeme 15. únor brát definitivně za milník hokejových dějin. Nejen proto, že nám tento den dal hokejového velikána, ale že nás o padesát let později srazil na dno a zároveň přinesl velké prozření.