Článek
Zkrátka dokud je národ zaplaven euforií z medailí Ledecké a Sáblíkové, tak si na "sockách" přihřejeme polívčičku příspěvkem, jaké jsou to obdivuhodné dámy a přidáme spoustu smajlíků. Hned po jejich návratu si střihneme společné selfíčko a ještě jim na hruď připneme metál, ať se to na fotkách blyští. A když už jsme v tom rozdávání, tak slibem samozřejmě nikdy nikoho nelze urazit, a tak co třeba do roka a do dne postavit supermoderní halu i krytou sjezdovku.
A není to málo? Antone Pavloviči.
Máte pravdu, je, tak uděláme rovnou i krytou halu pro biatlon.
Ano, mistrem těchto příslibů býval předchozí premiér, který teď sám sebe nazývá lídrem opozice, jenž "přiklepnul" zimák snad v každém okresním městě, v němž se jen mihl. Za čtyři roky se nepostavilo téměř nikde nic, povětšinou se ani nekoplo do země, ale nechť je toto mementem pro současnou garnituru, až se bude po boku hrdinek z Pekingu usmívat do objektivů
Vedle sportovních hvězd mají totiž politici - celostátní i regionální, pravicoví i levicoví - touhu a podivnou potřebu ukazovat velikášství a megalomanství. Odtrhnout se od reality a naslibovat podivné miliardové projekty, mezi které řadím i rychlobruslařskou halu, a zapomínat, že každá pyramida se staví od základů. A byť je jasné, že tam dole v suterénu vás narozdíl od mávání ze špičky národ dost možná přehlédne, tak bez kvalitního prvního patra se nikdo na absolutní vrchol nevydrápe.
A že bez onoho základu už za pár let nebudeme mít komu dávat metály, ani koho s otevřenou náručí vítat po příletu z olympiád.
Sport.cz v posledních týdnech přinesl sérii článků, které poukazují na to, co trápí tuzemské sportovní kluby. Jsou to aktuálně zničující ceny energií, které berou peníze na opravy chátrajících sportovišť, úbytek sportujících dětí a především žalostný nedostatek jejich trenérů. Právě oni ale u těch nejmenších zapalují lásku ke sportu, motivují je a ženou za jejich olympijském snem. Jenže jejich podpora je žalostná, státem dlouho přehlížená a zanedbávaná.
Povětšinou pracují ve svém volném čase a jejich odměnou je kromě úsměvu dětí maximálně pár stovek či u těch šťastnějších dvě tři tisícovky. Když jste četli nářky dobrovolných funkcionářů, bylo vám tuze smutno.
Je krásné snít o velkolepých areálech, v nichž se při výstavbě beztrestně ztratí pár desítek milionů, jenže i když se dokončí, bude mít v nich kdo sportovat? A bude vůbec někdo sportovce "řemeslu" učit? Mnohem raději totiž dítě přijde do staré sokolovny, kde jej ale přivítá nadšený trenér, jenž pro sport dýchá, než aby cvičilo v hypermoderní aréně s člověkem bez zájmu.
Zatímco sportovci častokrát kráčí od zápasu k zápasu, politici zase od voleb k volbám. A tak se kampaním, teď třeba do městských zastupitelstev, vždycky hodí podpora známých sportovních tváří, kterým stačí něco krásného nabulíkovat. Jenže politici - alespoň ne ti populističtí - by měli být vizionáři a vidět dál než jen na konec svého volebního období. Měli by (nejen) český sport někam nasměrovat, dát mu tvář i konečně jasné - oni rádi používají transparentní - financování, které bude stát právě na pyramidě a pevných základech.
A tak až budete za pár dní na letišti v Ruzyni okázale vítat medailové hrdiny, zůstaňte tentokrát jen u upřímných gratulací. A až šaráda pro fotografy skončí, jeďte místo do centra Prahy opačným směrem. Po chvilce zastavte u nějakého hřiště či sokolovny a zkuste se zdejších bafuňářů, kteří sportu obětují desítky hodin volného času, optat, co je trápí.
A věřte, že to nebude ani chybějící krytá sjezdovka, ani rychlobruslařská dráha.
Skomírající český sport je totiž nutné léčit úplně jinak.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
