KOMENTÁŘ: Play off jako jiná soutěž, kde favorité strádají. Ale kdo byl a je vlastně favorit?

Ne, tvrdit v textu, že vítězit a okupovat přední příčky v základní části je pro výsledek v play off k ničemu, by bylo tuze hloupé. Vždyť hranice mezi tím, aby se od úterka hrálo finále Pardubice – Vítkovice, tedy aby došlo ke střetu dvou nejlepších po 52 kolech, byla – a teď použijme slova vítkovického kouče Miloše Holaně – „tenká jak žiletka". A ony dva kluby se prostě ocitly na té špatné straně. „Rozhodly maličkosti a někdy i štěstí," popisoval pro změnu Holaňův protějšek z Hradce Tomáš Martinec.

A tak spíš než „hanit" a kriticky analyzovat, proč finále Pardubicím a Vítkovicím uteklo, zkusme pohledět, co jejich soky, kteří rozhodně prožili věru strastiplnou sezonu, posunulo dál.

Kdysi mi jeden třinecký hráč vyprávěl, že platy tu nejsou zdaleka tak vyšroubované, jak se povídá a že by nejspíš v lize sehnal i lukrativnější angažmá. „Jenže narozdíl od jiných adres mám jistotu, že mi ty peníze každého 14. přistanou na účtu." Prostě se tu neslibují hvězdné zámky a nedluží, takže štace u vrchu Javorový je pro mnohé tou vysněnou. A tak se odsud zbytečně neprchá a snadněji se přijímá jakákoliv role, což třeba může dokládat příklad Erika Hrni. Kdysi elitní snajpr hraje pár minut za zápas, při posledním semifinále sotva čtyři minuty, i tak se odvděčil vyrovnávacím gólem, aby pak zase dál hlavně vysedával na střídačce.

A když už někdo z třinecké „rodiny" pláchne, klub si s tím dokáže poradit, a tak se vítězná DNA nevytrácí. „Vědí, co jim funguje. Když jim vypadne dobrý hráč, nahradí ho zase dobrým hráčem na úrovni českého či slovenského nároďáku. Není náhoda, že budou hrát další finále," míní pardubický trenér Radim Rulík.

Jeho nadřízený Petr Dědek vzhledem ke klubovým oslavám moc toužil po finále i titulu, stvořil skvělý tým, ale Třinec pro něj může být zrcadlem, že ani Řím nepostavili za jediný den. Zkrátka že jen výtečné nákupy nezaručí úspěch, že je pro něj nutné i podhoubí a pevné kořeny.

Přiznám, že se mi v českém hokejovém prostředí poněkud příčí používání výrazu „organizace", které po vzoru NHL nahrazuje slůvko klub. Nicméně právě u Ocelářů dokážu tento termín skousnout, protože oddíl skutečně organizací, ve smyslu jak ho vnímám, je. Zázemím i sportovními výsledky, vždyť extraligový titul už pár dní mají třinečtí dorostenci a junioři jsou stejně jako áčko ve finále.

To není náhoda.

„Zavedli jsme takové klima, že všichni zaměstnanci, od trenérů až po poslední uklízečku, jsou srozuměni s tím, že jdeme na titul a věří tomu. Musí vítězství za každou cenu věřit. Tohle je hlavní krédo v naší organizaci," říká šéf Ocelářů Ján Moder.

Teď o kus dál na západ. Zatímco Třinec si střihne páté finále v řadě, hradecký Mountfield v něm zažije debut. Stejně jako Oceláři si v sezoně prošel krizí, tápal u dna, nicméně jindy rázné vedení zachovalo klid. Umělo si výsledkové trápení vysvětlit, protože téměř od prvního kola Hradec sžírala zranění klíčových plejerů. Že ale hra může mít vítězné parametry dokazovala úspěšná pouť v Lize mistrů a především závěr základní části, kdy tým posbíral 10 výher v řadě a urval elitní čtyřku, čímž se vyhnul předkolu.

V Hradci se tentokrát ústy klubového šéfa Miroslava Schöna nemluvilo o velkých plánech, ambicích, nicméně strasti z prvních měsíců sezony jako by do mužstva napumpovaly sebevědomí, že ustálo i psychicky náročnou situaci ze semifinále, kdy po nekonečných prodlouženích ztratilo vedení 3:0 na zápasy. Kouč Martinec, jinak prototyp tichého a klidného trenéra, se nebál vyndat ze sestavy kapitána Radka Smoleňáka, což sice v klubových kancelářích těžce nesli, ale finálový výsledek to nakonec přineslo.

"Kluci dokázali zvednout hlavy, oklepali se ze tří proher za sebou a jeli do Ostravy s vírou, že vybojujeme finále. Právě ta víra byla rozhodující," říká trenér Martinec.

A tak se o titul skutečně porvou kluby z východních Čech a Moravskoslezského kraje, jak si leckdo po základní části dle tabulkového postavení myslel, leč půjde o regionální rivaly „zdánlivých" favoritů.

Ale kdo je favoritem teď?