Článek
Jen skvělý finiš zachránil blamáž olympioniků ve Francii. Češi si odvezli pět medailí. Tři zlaté dojem výrazně zlepšují, ale kvantitou jde o nejchudší import v poválečných dějinách.
„Se třemi zlaty určitě panuje spokojenost, což je vynikající. Zvlášť konec byl famózní,“ vyhlásil šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
„Počet medailí je za mě dobrý, protože se vždycky nejdřív počítají zlaté. A všechny medaile mají za sebou krásný příběh a je mi jedno, jestli jich je pět, nebo deset,“ doplnil zase šéf olmypijské výpravy Martin Doktor.
S novináři poslouchal Kejvala, jenž při hodnocení her rozvinul téma, které ho naopak nepotěšilo.
„Trochu je pro nás zklamání, že nepřijelo moc fanoušků z Česka. Na to, že byla olympiáda nejblíž za poslední desítky let, jsme čekali, že jich bude víc.“
Možná si mohl Kejval položit doplňující dotazy.
Dodal český sport pro hry zástupce v kolektivních disciplínách, které přirozeně přitahují pozornost?
Vychoval domácí systém sportovce, kvůli jehož umu hodlá našinec cestovat stovky kilometrů a utrácet tisíce korun, aby ho viděl na vlastní oči?
Kejval sám věcně zmínil, že početnější české obecenstvo odradily olympijské tanečky kolem účasti Rusů nebo bezpečnostní hrozby. Jenže pomáhal ČOV obavy nějak rozptýlit? Informoval v průběhu her, že ubytování v Paříži není tak nedostupné, jak se avizovalo, nebo že se denně uvolňují lístky za přijatelné ceny i na zajímavé sporty?
V kontextu aktuálního roku je nemístné až nehorázné se otírat o českého fanouška, který v super roce 2024 jen dokázal, že je nejspíš největší chloubou tuzemského sportu.
Básní o něm zahraniční sportovci při návštěvě českých stadionů.
Domácí prostředí vybičovalo hokejisty k senzačnímu zlatu na mistrovství světa.
V únoru fandily i davy v Novém Městě biatlonistům, ač se pro Čechy jednalo o výsledkově nejhorší mistrovství světa za posledních 16 let.
Před víkendem dokonce fotbalová reprezentace - sice trochu zvláštně - šest týdnů po konci na Euru znovu na sociálních sítích poděkovala fanouškům a vyzdvihla jejich podporu.
Zájem o sport dokazuje i sledovanost televizních přenosů, čtenost textů na Sport.cz i obyčejné debaty.
Možná se zmínkou o fanoušcích odváděla pozornost od neduhu, který Paříž jen připomněla.
Český sport neprofituje z propracovaného výchovného systému, ale spíš stojí a padá s výjimečnými individualitami, které ale zrovna na dohled Eiffelovky neuspěly.
„Český sport táhne povětšinou několik výjimečných osobností, dost často z rodinných klanů. Jenže nejsou to stroje na výrobu medailí a získat ji opakovaně není automatická věc. Občas přijdou nějaká zaváhání a konkurence brutálně roste,“ uvedl šéf České unie sportu Miroslav Jansta.
A dodal: „Obávám se, že Česko bude úspěšné osobnosti postupně ztrácet a nové se jen těžko najdou. Naše základna v podobě sportovních klubů se totiž pomalu, ale jistě bortí, což bude mít negativní dopad také na reprezentaci.“
Prskavec, Krpálek, Ondra, Vadlejch, Fuksa nebo Dostál závodili v Paříži jako třicátníci. V Los Angeles, pokud vůbec u profisportu vydrží, z nich budou už veteráni.
Možná víc než pár medailí z Paříže navíc by se českému sportu stačila jedna osobnost, která by za něj upřímně bojovala v politickém dresu.
Posledním byl snad Milan Hnilička (nestraník za ANO) - bývalý hokejový šampion, jehož rozmach v politice utnuly přešlapy. Politici se rádi chlubí úspěchy sportu, ale vlastně mu nerozumí a tiše jej odsouvají na druhou kolej.
A když se přece jen za vlády dřívějšího Hniličkova šéfa Babiše navýšil rozpočet pro sport na téměř 12 miliard korun, než funkcionáři stihli vymyslet investice a zařídit všechny náležitosti k investicím, rozpočet se zase snížil.
Nejspíš samostatný a rozsáhlý text by si také zasloužilo, jak jednotlivé svazy s prostředky nakládají a zda efektivně zdroje rozdělují. Vrcholní představitelé sportu se spíš handrkují, různé názory na české vyznění olympiády jsou jen dalším dílkem mozaiky.
Mimochodem, za aktuální vládní garnitury ze státního eráru odtéká do sportu 6,9 miliard korun a bere se za úspěch Národní sportovní agentury a jejího šéfa Šebka, že se částka v období škrtů ještě neponížila.
Roky se omílá, že scházejí trenéři u mládeže. Ze sportovních klubů přichází zprávy, že se omladině zhoršuje fyzická kondice. To vše tvoří spodek sportovní pyramidy, problém se zákonitě sune výš.
Nejen to se nejspíš zrcadlí ve výsledkovém sešupu českého sportu. Strádá sportovní infrastruktura. Napadne vás, kde se v Česku za poslední dobu otevřelo špičkové centrum pro výchovu talentů? Anebo kdy za poslední dekádu vyrostl fungl nový stadion nebo areál, který by v olympijském odvětví zvládl uvítat třeba mistrovství světa?
Ne, dávno do tuzemska nejezdí ani zástupy zvědavců ze zahraničí, kteří by něco z českého umění a metod okoukali. Opisovat musí našinci. Český sport neinspiruje. Nevzkvétá. Stagnuje. Je neveselé, kam klesá národ Zátopka, Čáslavské, Železného nebo Jágra.
Je naprosto legitimní, že stát spíš preferuje jiné oblasti jako kvalitní vzdělávací systém, rozvoj infrastruktury nebo fungující zdravotnictví. Sport by neměl být propagandou, ale jeho podpora souvisí s pohybem, zdravím a zdravým životním stylem.
Na to by měl Kejval a další vrcholní činovníci donekonečna upozorňovat spíš než na fanoušky, které postrádali na olympijských tribunách.
Super rok také odhaluje další vlastnost, která není silnou stránkou domácího sportu. Sebereflexe a reakce na neúspěch.
Například šéf tuzemského fotbalu Petr Fousek avizoval po krachu reprezentace na Euru, že výsledky a výkony s kolegy z vedení fotbalu podrobí důkladné analýze.
Šéf svazu také avizoval, že nedávno dosazeného trenéra Haška podrží, ale až v úterý po jednání výkonného výboru se reprezentační trenér dozví oficiální stanovisko - 48 dní po vyřazení Čechů, což je ale ve fotbalovém koloběhu pekelně dlouhá doba.
Otálení, tiché přecházení, alibismus nebo bagatelizování jsou pro špičky českého sportu docela symptomatické.
Při hodnocení pařížského sběru zaznívaly věty o cenných čtvrtých místech nebo že většina olympioniků stejně odjíždí zklamaných, když se rozdávají jen tři medaile.
Podívejte se kupříkladu na Francouze. Ke sportovním reformám je nastartovala vidina domácích her, kde posbírali úctyhodných 64 medailí - suverénně nejvíc v poválečné historii.
Jistě, těžko se lze měřit s Francií, ale obdobných příkladů v říši sportu jsou mraky. Hnutí nemusí zburcovat a zmobilizovat jen propadák, ale i prestižní akce.
Jenže z českého prostředí načerpáte dojem, že se měnit nechce. Nemůže. Anebo prostě neví jak. A nezdá se, že se po Paříži něco razantního změní.
Možná je škoda, že zdařilý závěr her pošoupl Česko na 28. místo v olympijském pořadí národů. Třeba by fiasko vedlo k usilovnějšímu a upřímnějšímu pokusu o obrodu.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
