KOMENTÁŘ: La familia Třinec. Když se tým promění v rodinu

Za roky třinecké extraligové dominance se leccos už napsalo o DNA týmu, o umění hrát play off, herní vyzrálosti i chytrosti. Teď ale Kacetl poodhalil další z aspektů, který sice částečně souvisí s těmi předchozími, ovšem rozhodně nemusí být i u úspěšných týmů samozřejmostí. A to, že mužstvo je rodinou, famílií, což týmový duch staví o patro výš. Je to do jisté míry stejné jako v jakékoliv jiné práci, firmě. Můžete plnit zadání, mít zakázky, vydělávat, kolegy respektujete, ale vztah zůstává na formální úrovni.

To není špatně, jenže (nejen) u sportu platí, že když se ocitnete v krizi, tak ona La familia si pomůže. Však i třinecký kouč Zdeněk Moták přiznal: „Sparta má skvělé trenéry a výborné mužstvo. Podali excelentní výkon, ale já mám to potěšení, že s mými spolupracovníky trénuju mimořádný tým. A finále? Půjdeme do roboty. Zase navlečeme montérky, pracovní rukavice a povalíme dál.“

Ocelářská famílie se v Třinci rodila postupně. Souvisí s myšlením vedení, že každý člen klubu je důležitým a nezpochybnitelným článkem. Že když uklízečka dobře poklidí, rolbař zajistí výtečný led, tak hráči chtějí i jejich práci přetavit na place v úspěch. A ten se skládá z detailů. Ekologové z Bruselu se dozajista křižovali, když Třinec během čtvrtfinále a semifinále využil u vybraných zápasů letadlo, aby urychlil návrat domů a získal pár hodin navrch k regeneraci.

Hokejisté to vědí, oceňují servis, k tomu nemizí jejich hlad po výhrách, chuť zažívat vítěznou euforii zase a znovu. A jak to v rodinách bývá, mladší se učí od starších, když se někdo nový „přižení“, přijme pravidla La familie. „Kluci už jsou nějakou dobu pospolu, ale přicházejí noví a noví, kteří naskočí do soukolí a dobrého motoru a jsou jeho kvalitní součástí,“ míní Moták.

Koneckonců i on je důkazem. U týmu je necelé dva roky, kdy ho „zdědil“ od Václava Varadi. Nechtěl zásadně měnit jeho duch, protože věděl, že to soukolí šlape, a bylo by trenérskou „sebevraždou“ ho celé přeštelovat.

Teď tým ustál i zranění opor. Jakub Jeřábek, jenž hrál v reprezentační formě, je od konce základní části mimo, Martin Růžička, ocelářská ikona, bojuje v průběhu play off se zraněním. I tak Jeřábek byl O2 Areně s týmem, Růžička, ač indisponován, je na střídačce.

To všechno jsou věci, které jsou v „rodině“ samozřejmostí. A patří k tomu i víra v sebe sama. Hráči i šéf klubu Moder popisují, jak moc je namotivovala „nenápadná“ odpověď Viliama Čacha po prohře v prodloužení třetího zápasu. Když dostal otázku, zda ví, že ještě nikdo v českém play off neotočil sérii ze stavu 0:3, on reagoval protiotázkou. „Kdo jiný by to měl dokázat než my?“

Tak se i stalo.

Byla to oboustranně úžasná série, na kterou se bude vzpomínat. Nejspíš i sebelepší a hloubavější analýza jen těžko odhalí přesné příčiny, proč jde dál Třinec, zatímco Sparta končí, když k rozuzlení celého zápasu došlo v sedmé třetině sedmého zápasu. Ten rozdíl mezi euforií a zatracením byl sakra tenký, téměř nicotný. Zároveň jsou tu ale viditelné momenty a okamžiky, které Spartu srazily a Třinec napumpovaly energií i vírou, že v jejich rodině nic není nemožné, že ona hokejové zázraky přitahuje.

Nepochybně se mezi ně řadí hloupý, zbytečný a nic neřešící faul sparťanského kapitána Řepíka ve čtvrtém utkání. „V nepravý moment ode mě přišel zkrat,“ přiznal sám hráč.

I člověk blízký sparťanskému týmu mi před pátým duelem vyprávěl, jak Řepíkovo počínání nechápe, že má obavu, aby se z toho nestal zlomový moment. Řepík zároveň otupil svou roli lídra. Muže, který si v klíčové chvíle může v kabině dupnout, týmu vyčinit. Však i on po Mozíkově faulu ze sedmého mače říkal: „Nemůžu moralizovat po tom, co jsem udělal já. To taky nebylo dobrý a zasáhlo to do série.“

Jenže jsou tu další věcí. Brutální podcenění posledních vteřin ze šestého zápasu, v němž třinecký Voženílek srovnal dvě desetiny před koncem základní hrací doby. Dvě desetiny od Sparty ve finále! A k tomu přidejte už zmiňovaný Mozíkův trest ze závěru sedmého duelu, který dal prostor Ocelářům znovu k vyrovnání „last minutě“. A to doslova.

Bez bolavých proher prý není velkých vítězství. Sparta teď jednu schytala, ale není nikde vyloučené, že třeba právě ona za rok La familia Třinec zastaví.

Nebo to dokáže už teď pardubické Dynamo?