KOMENTÁŘ: Jen miliardy český sport nespasí a medaile nepřinesou. Změnit se musí systém

V podobném duchu tweetoval i Miroslav Jansta, předseda České unie sportu (ČUS). "Kolik už jsme postavili slíbených rychlobruslařských stadionů a kolik Martina přivezla medailí. A taky nic. Bavil jsem se s Poláky, kolik se tam postavilo zimních stadionů, a hned je to vidět z výsledků jejich rychlobruslařů," uvedl zase Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru (ČOV).

Peníze jsou dozajista v mnohém všelék, jenže i tak považuji za naprosto iluzorní představu, že víc a víc miliard přinese v současném nastavení medaile navíc, pokud nezměníme to elementární, co český sport postrádá. Tedy fungující systém, který bude vychovávat sportovce v rámci přirozené pyramidy.

Koneckonců že jen peníze nejsou spásou, dokázala Babišova vláda, která do sportu lila oproti předchůdcům miliardy navíc, jenže ty se ve finále neutratily, protože nebylo za co či protože investiční projekty jdou pomalu. A my teď chceme opravovat špičku pyramidy, přičemž se nám ale bortí její základy.

Často se tu hází ciframi, kolik hodin tělesné výchovy by měli mít žáci na základních školách. Nyní jsou to dvě, což odborníci považují za tristní číslo, které spoluprohlubuje obezitu u dětí. A tak se virtuálně přidávají tři, někteří klidně mluví o pěti hodinách týdně. Jenže ono je to symbolicky jak s těmi miliardami navíc - neuškodí, ale bez systémové změny ani nepomohou.

Už teď učitelé uvádějí, že PRAVIDELNĚ se tělocviku neúčastní 20 procent žáků, mají lékařská potvrzení či omluvenky od rodičů. Mnohde školy s nadsázkou připomínají válečné invalidovny, protože cvičí půlka třídy a ta druhá ji znuděně pozoruje na lavičkách v civilu.

Co tedy změní hodina či tři navíc? Kromě toho, že větší školy budou mít problémy najít v tělocvičnách volná okna, nejspíš nic.

Ano, na vině jsou častokrát rodiče, kteří považují tělocvik za zcela zbytečný předmět, jenže "pranýřovat" zaslouží také školský systém. Tělesná výchova totiž mnohde nudí - a to nejen ty, kteří pozorují snažení svých spolužáků z lavičky, ale i ty, kteří aktivně cvičí. Kantoři z 1. stupně nemají na učení tělocviku žádná speciální školení, přitom právě oni sehrávají klíčovou roli, zda děti tento předmět bude bavit. A učitelé z vyšších ročníků zase sklouzávají k šedým a opakujícím se hodinám.

Měl jsem možnost s některými z nich mluvit, ale i když mají elán učit jinak, častokrát narazí. Byl tu jeden mladý pedagog, v jehož hodinách si krátce po sobě dva žáci zlomili ruku, a to při obyčejném běhu pozadu - ano, ten se kolikrát u dnešních dětí mění v grotesku - a pak při nepochopitelném rozplácnutí o zeď. Od ředitele dostal "kázání", co je s úrazy papírování a že na ně brzy vlétne kontrola z kraje, protože se počtem úrazů dostanou mimo průměr.

A tak teď raději rozhodí florbalové hokejky a bez nervů se hraje.

Gymnastika na vyšších stupních vymizela, protože učitelé už si "nelajznou" dávat dospívajícím dětem záchranu, při které by se mohli nevhodně dotknout určitých partií...

Znám učitelku vyššího věku, která slýchá, jak jsou děti nadšené z parkouru, ráda by šla s dobou, ale nikdo jí ve škole nikdy nenabídl žádný kurz, ve kterém by se mohla dovzdělat a své hodiny tělocviku ozvláštnit a přiblížit současné generaci.

Jsou tu i další "drobné" faktory - tělocvik je v rozvrhu otloukánek, a když se má něco zrušit, je první na ráně. Důkazem je pandemie, kde byl po dlouhé měsíce zapovězeným předmětem. Řeší se právní otázky, kdo kupříkladu zodpovídá za děti, když je učitelka přivede na bruslení či plavání. To vše ničí chuť zaběhnutý systém měnit.

Ale proč o tom píšu, když řešíme olympijské medaile? Protože ono vše souvisí se vším. Sport je postaven na zmíněné pyramidě a právě ve školách by se děti měly učit sportovní gramotnosti, dostávat základy gymnastiky i rozvíjet obratnost. Do prostředního patra pyramidy, rozumějte do sportovních klubů, by následně přicházely děti s pevnými sportovními kořeny a elementárním talentem. Vrchol pak tvoří reprezentace.

Jenže první patro nám ze škol téměř vymizelo, a tak trenéři v klubech často suplují tělocvik, což samozřejmě zdržuje od práce na individuálním rozvoji. K tomu oddíly dnes berou každého, což je chvályhodné, leč v týmech se mísí výkonnostní a volnočasový přístup - tedy někdo touží po olympijských kovech, jiný to má jen jako zábavu, protože jeho životní priority jsou jiné. A volnočasové sportovní kroužky, které by byly v rámci škol či družin, ve velkém chybí.

To vše má za následek to, že z prostředního do vrcholového patra nepřichází tolik sportovců se špičkovými dovednostmi a v top formě.

Český sport proto musí změnit svůj systém, či spíš ho konečně vybudovat. Je totiž neúspěšný, neprodukuje olympijské medailisty, však i medailové dámy z Číny, Ledecká a Sáblíková, vyrostly mimo něj. Už před čtyřmi lety jsem po senzačním zlatu Ledecké u bývalého zaměstnavatele v komentáři psal, že se v našem sportovním prostředí sem tam zjevují "endemiti", tedy náhodně se vyskytující medailisté, kteří ale nemají následovníky, protože se zrodili mimo systém. Což je zvlášť smrtící pro kolektivní sporty. Souhlasil s tím i šéf ČOV Kejval, který teď v Číně přidal: "Za čtyři roky se nezměnilo v zásadě nic."

Není divu. Když se podíváte do volebních programů stran, sport se tu obvykle smrskne do jedné tak trochu utopické věty: "Zajistíme transparentní financování sportu."

Už ale chybí dodat to zásadní, jak toho partaje docílí.

I současné vládní prohlášení je plné sportovních klišé, přičemž první bod zní: "Přeměníme Národní sportovní agenturu ve funkční organizaci, která bude transparentně rozdělovat dotace. Prioritou je aktivní pohyb dětí a mládeže."

Zatím se ale zdá, že jedinou transformací je, aby NSA už nespadala přímo pod premiéra, ke kterému se chodí vyplakat sportovní lobbisté, a spíše se vrátila zpět pod ministerstvo školství. Tam ale zůstane popelkou, protože každý ministr školství bude prioritně řešit školství. Sport je pro něj z logiky věci minoritní záležitostí.

Ani NSA nepůsobí jako organizace, která by chtěla rozjet revoluci a měnit nefungující systém, protože úřad - snad až na výjimku v podobě podpory ženských olympijských družstev - zatím především "jen" přerozděluje státní peníze. Koneckonců zajímavým příkladem je loňské jaro, kdy se usilovně bojovalo o znovuotevření sportovišť i tréninků pro děti. Snahy úředníků dlouho selhávaly, než na jednání dorazil Jaromír Jágr, jehož přítomnost a slova byly pro hygieniky zlomové.

"Vymřela generace dobrovolných trenérů, nahrazují je placení, pokud na ně mají kluby peníze, nebo rodiče, což není ideální. A morová rána přišla v tomto olympijském cyklu. Kvůli covidu některá děcka přestala sportovat. Musí se to pokusit nastartovat nazpátek, ale dělat to s rozpočtem, který bude o miliardu a půl menší, si vůbec nedokážu představit," řekl Kejval v Pekingu.

Jenže i financování sportu je několikastupňové, meziresortní. Je tu stát, kraje, municipality. Takže v součtu je ve sportu násobně víc miliard než proklamovaných 4,6 na rok 2022. Je ale otázkou, jak se s nimi hospodaří, kolik toho "požere" aparát svazů i střešních organizací. Reprezentanti jsou zase mnohdy placeni ministerstvem vnitra (Olymp), obrany (Dukla) i školství (Victoria). Jedni se mohou mít věru dobře, jiní živoří.

Ale plošná shoda na vytvoření sportovního systému chybí. Přitom ten by se s lehkou nadsázkou měl podobat tomu školnímu - vložíte do něj dítě, které s talentem, pílí a elementárním zájmem rodičů může dosáhnout úspěchů, podobně jako když systém z prvňáčka vychová lékaře, vědce, právníka... Ve sportu ale systém nahrazují rodiče - obětaví, mnohdy "blázniví", které snaha může zruinovat.

Sport.cz v minulých týdnech na potíže klubů v sérii článků upozornil a právě tady se tvoří základ budoucích úspěchů. Pokud ale razantně stát i čelní sportovní představitelé nespustí smysluplnou sportovní revoluci, pak za další čtyři roky může být medailí ještě méně, navzdory miliardám v rozpočtu navíc.

Nebo nás spasí zase nějaký sportovní endemit, který vyroste navzdory systému.