KOMENTÁŘ: Hokej si přiznal, že je nemocen. Ale bude teď ochoten brát Hadamczikovy léky?

... leč má ve své revoluční touze poněkud svázané ruce. Ač by svaz chtěl řídit jako prosperující firmu, tak ten ve skutečností není společností, kde jeden muž bouchne do stolu a soukolí molochu se najednou roztočí jinak. Hadamczik zdědil Králův výkonný výbor, v němž sedí hned dva z jeho protikandidátů a i on ve svém projevu přiznal, že by dokázal spolupracovat tak s pěti ze současných deseti členů.

"Jsem přesvědčený, že si k určitým lidem najdu cestu. A když nenajdu, tak nenajdu. To přináší život," okomentoval to Hadamczik.

Sobotní hokejová volba v sobě ovšem nese analogie s klasickými volbami parlamentními i prezidentskými, které Česko v poslední době prožilo, a je zřetelným důkazem, že jaká společnost takový je i sport. Hadamczik uspěl i proto, že se "vládní koalice" nedokázala shodnout na jednom silném kandidátovi, ale nabídla rovnou tři – Šlégra, Ščerbana, Černého. Možná počítala, že by ve druhém kole své voliče mobilizovala, aby hlasovali pro "režimního" muže, ale to už bylo pozdě, protože Hadamczik získal nezbytnou většinu hned v kole prvním.

Dostal 31 hlasů, což on sám považuje za silný mandát. "Národ řekl, abych byl vedoucím já. Ocenili asi moje znalosti, charakterové vlastnosti a úspěchy. Důvěra je obrovská." Ale lze se na to podívat i opačným pohledem, že ho téměř polovina delegátů nevolila a s jeho vizí se neztotožnila. I v hokeji tak panuje silně polarizované prostředí, v němž jsou "my" a "oni".

Hadamczik, stejně jako před pár měsíci čerstvě zvolený premiér Fiala či před pár lety prezident Zeman, hned po inauguraci řekl, že tu chce být pro všechny. Že chce znesvářenému prostředí naslouchat. Ano, je to líbivá a diplomatická formulka, leč příklady dvou zmíněných politiků dokazují, že ideové příkopy se zasypat nepodařilo a že se spíše ještě prohloubily.

To hrozí i hokeji, protože konference během diskuze jasně ukázala, že tu proti sobě stojí dva tábory, z nichž v tom "antisvazovém" je nejhlasitějším kritikem miliardář Petr Dědek, majitel Pardubic, který se ale zároveň nikdy netajil podporou Aloisi Hadamczikovi. Teď Dědkova pozice v hnutí ještě zesílí.

A tak v této konstelaci spojovat a skutečně spojit je na Nobelovu cenu za mír. Navíc Hadamczik byl vždy figurou, která v hokeji zásadně rozdělovala, než by byla pojítkem.

Na druhou stranu Hadamczik bezesporu delegáty zaujal tím, že velmi pregnantně popsal skutečný stav věcí v českém hokeji i jeho neduhy. Dokázal zacílit na lidi z výkonnostního hokeje, rozumějte z nižších pater, zatímco hlavní protikandidát Jiří Šlégr se možná až příliš soustředil na ten profesionální, tedy špičku hokejové pyramidy. Při hlasování jsou ale obě patra co do počtu delegátů rovnocenná.

A jestliže jiní aspiranti až dogmaticky opakovali, že více peněz do hokeje musí dodat stát, jehož celková podpora sportu je tristní, Hadamczik volil jinou rétoriku: "Chci klubům najít peníze rychleji. Chci je najít v baráku, sídle svazu."

Bylo to v přímém kontrastu, když třeba Dominik Hašek až s naivní představou tvrdil, že hned po svém zvolení dorazí na vládu a nedá pokoj, dokud nedostane víc peněz. Zatímco Hadamczik, protřelý komunální politikou i byznysem, realisticky oponoval: "Vláda má tolik svých problémů, které nevyrobila, ať je to válka nebo inflace. Nemyslím si, že čekají na náš dopis a na příští schůzi nám schválí peníze."

Ano, tak to je. Český hokej se musí léčit sám.

Nicméně Hadamczikovým zvolením si v sobotu alespoň přiznal, že je nemocen a že nastal čas ke kurýrování. Teď ale teprve zjistí, zda si vybral správného lékaře, který mu naordinuje účinné medikamenty. A především, zda je hnutí vůbec ochotno je dle jeho recepisu polykat.

A to vůbec není samozřejmé.