Článek
Čtvrtfinále uhrála třicetiletá Plíšková i na loňském US Open, jenže od té doby na kurtu spíše chřadla, než aby rozdávala radost. Vyhrát dva zápasy za sebou bylo pro ni nesplnitelnou misí. Experti českou hráčku nešetřili, ostatně sama jim dávala náboje do zbraně, která na její adresu pálila nelichotivá slova. Zklamaní byli pochopitelně i fanoušci.
Vše dospělo tak daleko, že Plíšková musela na nedávném turnaji v Adelaide do kvalifikace. Ten pocit nezažila dlouhých devět let. Možná právě tam hrála vabank a o zlom k lepšímu. Tenistka, která mnohdy štve příznivce otrávenými pohledy, které mohou zavdávat dojem, že ji zápas nebaví, zaťala zuby a v kvalifikaci neztratila ani set. V hlavní části sice dohrála hned v prvním kole, ale změna byla na světě.
Důkazem budiž Australian Open. Kritici jistě namítnou, že stavění slavobrán není namístě a optimismus může záhy velmi rychle vyprchat. Za mě je ale postup mezi osm nejlepších dobrou zprávou, že Plíšková umí zapnout a hlavně vyhrávat. Škarohlídi si jistě všimnou, že zkušené Češce přihrál dobrý výsledek i turnajový los, leč na nic podobného se historie neptá. A ukázaná platí. Plíšková si nevedla špatně. Polka Magda Linetteová ale byla nad její síly, ať dělala rodačka z Loun cokoliv. Když ji navíc zradila největší zbraň v podobě servisu, musela se s Melbourne rozloučit před branami semifinále.
I tak si Plíšková spolu s Jiřím Lehečkou, který mezi osm nejlepších dokráčel v mužské části pavouka, připsala největší český úspěch ve dvouhře na australském grandslamu a zaslouží si za to potlesk. Není třeba, aby byl zrovna hromový, ale stydět se za vystoupení v Melbourne určitě nemusí.
