Článek
Pokud bychom obodovali výsledky od prvního do osmého místa, jako se činí třeba na olympijských hrách, skončilo by Česko až na deváté příčce s velkým odstupem za nejužší špičkou, tvořenou Francouzi, Nory, Švédy či Němci.
Díky stříbru smíšené štafety ale čeští biatlonisté po čtyřech letech opět dokázali přinést medailovou radost, kterou skvělí fanoušci tak marně vyhlíželi vloni v Novém Městě na Moravě.
Bylo by kruté a nespravedlivé tvrdit, že medailový úspěch smíšené štafety byl souhrou šťastných okolností. Jistě, servisu se povedla skvěle příprava lyží, selhali někteří soupeři, když Nory a Švédy vyřadily z medailových pozic hned úvodní úseky Ingrid Tandrevoldové a Anny Magnussonové.
Ale hlavní porci práce odvedli sami závodníci. Všichni kromě Krčmáře si pak na šampionátu vybrali nepovedené závody, ale v úvodní bitvě ze sebe vydali vše a dočkali se zasloužené radosti.
Dobrá nálada, kterou tradičně přináší úspěšný start každé velké akce, ale začala brzy vyprchávat. Na programu bylo v Lenzerheide celkem osm individuálních závodů a Krčmářovo osmé místo ve vytrvalostním závodě bylo jediným českým výsledkem v top 20. V ženách se do třicítky prosadila jednou pouze Tereza Voborníková. To je hodně neveselá bilance.
Zatímco druhý trimestr, jak bývá biatlonovou hantýrkou označováno období po Novém roce, nabil české fanoušky optimismem po několika kvalitních výsledcích, na vrchol sezóny se formu v několika případech nepovedlo optimálně vyladit. „Nehoříme, ale elitě hrajeme druhé housle,“ vystihl během šampionátu pozici českého týmu Krčmář.
Právě on zaslouží pochvalu za to, jak i na prahu veteránského věku dokáže zabojovat s elitou a ve vytrvalostním závodě držel české fanoušky v medailové naději až do poslední položky. Tím, že v rozmezí devíti let pětkrát skončil na vrcholné akci v nejdelším závodě mezi elitní osmičkou, si potvrdil, že jeho profesionální až puntičkářský přístup se vyplácí.
Také mužská štafeta svým sympatickým vystoupením stvrdila, že je ve skupině zemí, které jsou připraveny v případě zaváhání papírově lepších soupeřů zaútočit na stupně vítězů.
Tereza Voborníková při závodě štafet žen
Tím výčet pozitivních výsledků končí. Tereza Voborníková nezvykle pokazila sprint, čímž se vyřadila ze stíhačky a prakticky i ze závodu s hromadným startem, Jessica Jislová sama přiznávala, že se běžecky necítila ideálně a únava se stupňovala, Vítězslavu Hornigovi zase ve dvou závodech odešla jindy spolehlivá střelba.
Jistě, chyběla zraněná Markéta Davidová, a hodně. S její formou z úvodu sezony by byla česká bilance jistě mnohem veselejší. Ale i s ohledem na nevyzpytatelné problémy s plotýnkou a blížící se olympiádu potřebuje český biatlon širší skupinu závodníků schopných uspět.
V tomto směru je sympatická snaha trenérů dát přičichnout k soupeření se světovou elitou juniorkám, jakkoliv jde trochu o z nouze ctnost, neboť mezi dospělými není moc kde brát.
Kateřina Pavlů, Ilona Plecháčová i během sezony Heda Mikolášová tak mohly poznat, že jsou na správné cestě, ukázaly, že se z kulis vrcholného biatlonu nesesypou. Zároveň viděly, kolik práce je ještě čeká.
I pokud se jim třeba nepovede probojovat za rok pod pět olympijských kruhů, příklad aktuální sezony Vítězslava Horniga jim může ukázat, že trpělivost se vyplácí. Když vytrvají, trenéři budou mít širší výběr závodníků a pak třeba přijde doba, kdy český biatlon bude skutečně definitivně zpět i v té užší špičce.
