Článek
A tak už roky patří Česko na závodě mezi nejpočetněji zastoupené země a už pár dekád jejich výsledky hltají desetitisíce až statisíce lidí. Loprais zkrátka stvořil fenomén.
Ne, není to můj výkřik, který by snad vycházel z pouhé úcty k zemřelému, ale fakt, který mi v posledních letech potvrdila řada tuzemských závodníků i lidí od dakarského „fochu". A který dokazuje i záplava dojemných vzkazů, které mu jezdci po čtvrteční smrti na sociálních sítích zanechali. Karel je inspiroval, motivoval.
Tak třeba Martin Prokop si jako kluk na rodinné chatě prohlížel knížku od Jana Králíka Peklo zvané Paříž - Alžír - Dakar (mimochodem té se během jediného roku prodalo 100 tisíc), uhranula ho a snil. Aby tu teď jako jeden z nejsledovanějších jezdců v autech už posedmé startoval.
Ke startu nadchl i Martina Macíka seniora, po němž rodinné řemeslo za kamionem převzal Martin Macík junior. Našli byste další a další obdobné příběhy, koneckonců i mně Lopraisův plakát s podpisem visel v dětském pokoji, hrál jsem si s modelem jeho ikonické červené tatrovky a dost možná právě proto se valnou část profesní kariéry věnuji psaní o motorsportu.
„Karel (Loprais) nám všem udělal krásné entrée. Lidi jsou na příběhy z Dakaru zvyklí, takže se krásně prodává a na Dakar slyší. Hlavně v lednu, únoru po závodě se mi často stává, že mi ozývá spousta firem, že by nás rády podpořily," říká Prokop.
A tak ač vůbec prvním Čechoslovákem na Dakaru byl v roce 1983 opomíjený emigrant Mirek Kubíček, ač první oficiální posádkou, která se do saharského bláznovství vydala, byla liazácká parta kolem Jiřího Moskala, tak ten, kdo v tuzemsku spustil opravdovou dakarskou horečku, byl nepochybně Loprais. Přišla s jeho prvními úspěchy, po kterých se v tuzemsku stal téměř přes noc z neznámého čtyřicátníka uznávanou sportovní osobností.
„Absolvovali jsme stovky besed a výstav. Lidi se zajímali, protože jinak neměli šanci se o Dakaru cokoliv dozvědět. V novinách byly jen útržky, do noci tak vysedávali u rádia, aby zaslechli nějaké kusé informace o nás. Vyrůstala na nás děcka. F1 se tady nedala sledovat, a tak byli lidi vděční za Dakar," vyprávěl mi před pár let ve své oblíbené hospůdce v Trojanovicích.
Ale zájem lidí nepřicházel jen díky výsledkům. Vládnoucí garnitura „prodávala" Lopraisův triumf jako úspěch socialistického režimu, v němž se známá fabrika z Kopřivnice postavila světu. K tomu měl Loprais kromě umu šoférovat i správný kádrový profil, což není odsouzení, jen prosté konstatování faktu. Vlastně je spíš obdivuhodné, že člověk, který byl půl života neznámým mužem a jeho kvalifikací pro Dakar bylo jezdění s tatrou v písku na montážích v Libyi, dokázal rychle nabytou slávu s grácii ustát.
Nicméně je tu ještě jeden aspekt, který hrál významnou roli, proč se Češi do pouštní rallye zakoukali. Jako bychom ve svém DNA měli zakódovanou cestovatelskou náturu; jsme národem Zikmunda a Hanzelky (i dalších dobrodruhů) a Loprais v době, kdy zmíněné duo bylo režimem zapovězeno, se vlastně nevědomky stal jejich tatrováckým následovníkem.
A tak je jasné, že klání, jehož smyslem bylo pokořit zdánlivě nekonečnou Saharu, musel Čechy - zvlášť za minulého režimu, kdy tu hranice byly na petlici uzavřené - uchvátit. Však jakmile opona padla, najednou se našly desítky našinců včetně Macíků, kteří vyrážely k Růžovému jezeru u senegalského Dakaru, aby zblízka viděly cíl slavné rallye i triumfy svých krajanů. Když tu pak čtyřkolkář Josef Macháček spatřil partičku v hokejových dresech z Nagana, rozbrečel se dojetím.
A Dakar (nejen) Čechy fascinuje i v současnosti. Přispívá k tomu pořadatel, francouzská společnost A.S.O., která stojí třeba i za cyklistickou Tour de France, protože umí závod dokonale televizně prodat. Podobně jako je i pro necyklistu úchvatné sledovat červencové putování skrz Francii, jsou úžasné mnohé záběry na závodní karavanu v poušti a je šum a fuk, jestli je to v Africe, Americe či teď v Arábii.
Organizátor navíc dbá, aby se rallye neproměnila jen v souboj profesionálů z bohatých továrních týmů, a tak tu co do počtu pořád hrají prim ryzí dobrodruzi, pro které je jediným cílem spatřit ve zdraví cíl.
Kteří spí ve stanech, opravují si motorky sami.
Tak jak to bylo smyslem rallye v jejím počátku.
A tak jak to kdysi dělal i Loprais a spol.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
