Článek
Když národní tým vyhraje ještě alespoň jedno utkání, ukončí tím nejdelší medailový půst v historii trvající už od roku 2012. Mezitím se Česku povedlo třikrát otevřít bránu do semifinále, ale vždycky z toho nakonec vyšla brambora. Hráči i trenér Jalonen proto mluví o tom, že postupem přes Němce udělali jen první krok.
A mají pravdu. Medaile, která se zdá najednou nečekaně blízko, visí pořád hodně vysoko a je k ní dlouhá cesta. Vede nejprve přes kanadskou překážku a příklad Švédů, kterým ve čtvrtfinále nestačilo ani vedení 3:0 po druhé třetině budiž varováním, že obhájci titulu se nevzdávají za žádných okolností a nikdy nejsou na odpis.
Navíc určitě není náhoda, že Česko potkalo Kanadu na MS za posledních 15 let osmkrát a porazilo ji jen během svého zlatého tažení v roce 2010 při loučení se skupinou v Mannheimu. Když by to v sobotu v podvečer v Tampere se skalpem kolébky hokeje klaplo, půjde o skutečně pádný důvod k jásotu.
Protože reprezentanti už budou mít v kapse poklad, který do Česka nikdo deset let nepřivezl. A když se nezadaří, dostanou v neděli odpoledne ještě jednu šanci v zápase o bronz proti poraženému ze souboje Finsko–USA.
Nicméně při nepolevující ochotě hráčů dodržovat systém a dřít jeden za druhého, může být cesta k vytouženému cennému kovu schůdná.
Pokud se Češi dál dokáží opřít o gólmana Karla Vejmelku, jenž ve čtvrtfinále sice přišel o 129 minut trvající neprůstřelnost, ale už deset dní na turnaji udržuje průměr jediného obdrženého gólu na zápas, kterých za tu dobu odchytal pět.
Samozřejmě mu v tom pomáhají vzorně bránící spoluhráči, a to veliké odhodlání, obětavost na maximu a chuť rvát se o puk a nebát se podstoupit osobní souboj, lidově řečeno žrát led, neuvěřitelně umocňují týmový duch české reprezentace.
A pak je tu elitní útočná lajna, která se řadí mezi nejproduktivnější hráče celého šampionátu. Autor vítězné čtvrtfinálové branky Roman Červenka (4+10) kraluje kanadskému bodování, druhý nejpilnější nahrávač turnaje David Krejčí si polepšil už na 2+8 a patří mu pátá příčka. Úctyhodná je i bilance Davida Pastrňáka 4+3 z pouhých pěti utkání. Nelze zapomenout ani na objev turnaje Matěje Blümela (4+4). Ale řečeno s klasikem, bude tohle stačit?
Skoro se bojím, že ne. Že prostě bude nutné, aby se přidali v ofenzivním projevu i další, ale zase ruku na srdce, s výjimkou Gudase, Voráčka a Paláta už asi současný český hokej lepší kvalitu nabídnout nemůže. A je fajn, že osobnosti národního týmu dostojí svému renomé.
Důležitá může být i zřetelná hladovost hráčů po úspěchu, letošní herní projev Pastrňáka je čítankovým příkladem. Už počtvrté přiletěl z NHL, aby pomohl národnímu týmu na mistrovství světa. Mezi roky 2016 až 2018 různým způsobem kousal čtvrtfinálové nezdary. V klíčové chvíli navíc bodově ruku k dílu nikdy nepřiložil, gól ve čtvrtfinále ani jednou nedal.
V Helsinkách proti Němcům na něm bylo od první chvíle cítit, jak to chce změnit a nezažít předčasný konec v turnaji. Už po příjezdu se Pastrňákovi podařilo do české kabiny, rozklížené blamáží s Rakušany, napumpovat nejen optimismus a dobrou náladou, ale i tolik potřebnou sebedůvěrou.
Se stejně ohromným zaujetím jako bostonská 88 hrají na ledě i jeho dva nestárnoucí parťáci z lajny. U 36letých Krejčího i Červenka je zřejmá motivace v podobě možná poslední šance na medaili. Přitom právě jen oni dva ze současného kádru už nějakou z MS mají, kapitán dokonce zlato z roku 2010.
Přesto dřou jako nezmaři a snaží se tím strhnout, nebo chcete-li nakazit, i všechny ostatní. Jestli se tato hokejová infekce rozšíří na celý tým o víkendu v ještě trochu vyšší míře než při čtvrtfinále, tak si opravdu Češi v neděli mohou pověsit něco blyštivého na krk.