Článek
Jedenáctý prosinec předloňského roku, rakouský Montafon. Zdánlivě nevinný manévr na cílové čáře, kousnutá hrana, slzy, bolest a děsivé následky. Oba kotníky zlomené, okamžitá operace. Navíc v nejméně vhodný čas. V olympijské sezoně, kterou zahájila vítězným Světovým pohárem právě v čínském dějišti her.
Začal boj s časem, který se zvláště optikou dalších měsíců nedal vyhrát. Vždyť Evka, jak jí ve snowboardkrosovém týmu říkají, cítila bolest při chůzi, natož při manévrech na snowboardu.
Eva Adamczyková slaví s českou vlajkou.
Než o dalším olympijském triumfu snila spíš o tom, aby se zase mohla postavit na prkno a sjet si trať bez bolesti. Tak jako dřív. Když se na jaře zkušebně vrátila aspoň na pár jízd na svahy, přišla jí i tato vize hodně vzdálená.
Kdyby se rozhodla se snowboardingem skončit, věnovat se po svatbě rodinnému životu s manželem Markem a jezdit na koni, nikdo by se nemohl divit. Však už vyhrála všechno, co šlo: olympiádu, mistrovství světa, Světový pohár celkově…
Jenže takové myšlenky v hlavě neměla. Chtěla se vrátit. Ne kvůli dalším medailím, ne proto, aby někomu něco dokázala. Jen proto, že zase chtěla dělat to, co ji zkrátka celý život baví. A co umí zatraceně dobře.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Krůček po krůčku se vracela, když už se nemohla dočkat, až se zase bude prohánět v trati, přibrzdil ji věhlasný fyzioterapeut Pavel Kolář: „Musíš tomu dát čas.“
Měl pravdu. Zdlouhavý proces návratu završila v tu nejlepší možnou chvíli. Zlatem na mistrovství světa. Ze situace, v níž by mnozí propadali skepsi a beznaději, se vrátila na úplný vrchol. Navíc suverénním stylem.
Evy Adamczyková pár sekund po zisku zlata.
A nebylo to poprvé, kdy dokázala překonat překážky, které jí sportovní i civilní život připravil. Však kotník si vážně poranila už po triumfu v Soči, závody dokázala vyhrávat i poté, co jí rameno vypadlo z kloubů. K olympijskému bronzu v Pchjongčchangu se zase dokázala zmobilizovat nedlouho po ztrátě svého tatínka, jenž podlehl těžké nemoci.
Adamczyková je zkrátka ztělesněním motivačního citátu, že není důležité kolikrát člověk spadne, ale kolikrát se dokáže zvednout a jít dál.
A když to někdo dokáže s elegancí, úsměvem a živelností jako tato zanedlouho třicetiletá dívka? Ideální inspirace a povzbuzení v těžkých chvílích pro sportovce, ale i pro ty, kdo profesionálním sportem opovrhují jako kratochvílí bez hlubšího smyslu.
