Článek
Messiho cesta za dosažením nesmrtelnosti v jeho domovině tak dostává pořádné trhliny. Aby se v očích svých krajanů vyrovnal legendárnímu Diegu Maradonovi, letos svůj tým k triumfu dovést prostě musí. A papírové předpoklady naznačovaly, že by se mu to konečně mohlo podařit, vždyť Argentina šla do utkání proti Saúdům v roli úřadujícího mistra Jižní Ameriky s tím, že naposledy odešla ze zápasu poražena před více než třemi lety a svým herním projevem dlouhodobě bavila.
První poločas nasvědčoval pokračování nastoleného trendu, nebýt těsných (a správně posouzených) ofsajdů, mohla Argentina klidně vést o pauze ne jen o jednu, ale dokonce o dvě nebo tři branky. Šokující úvod druhého dějství ale dostal na koně Saúdskou Arábii a pak se zdálo, jako by si talentem překypující ofenzíva jihoamerického celku vůbec nevěděla rady s mužstvem, které je tvořeno výhradně hráči z nepříliš věhlasné saúdskoarabské nejvyšší soutěže. Dolehl snad na Argentince tlak v podobě obrovských očekávání při posledním šampionátu Messiho?
Jejich tradiční invence směrem vpřed jako by se vytratila do neznáma. Namísto typického argentinského ofenzivního koncertu, který obvykle nabízí nápaditá řešení, značně nervózní hráči v bílomodrém spíše jen neustále se opakujícími centry ze stran bušili hlavou do železných vrat. A ty houževnatě bránící Saúdové v čele se skvěle chytajícím al-Uwajsem zamkli na několik západů.
Argentinský a hlavně Messiho plán na zisk titulu pro mistra světa se tak pořádně komplikuje. Po úterní nečekané prohře na ně totiž ve skupině C čeká ještě nevyzpytatelné Mexiko a Polsko s kanonýrem Lewandowskim, přičemž Messi a spol. moc dobře vědí, že další klopýtnutí je dost možná připraví o možnost postupu do osmifinále. Reprezentační kariéra sedminásobného vítěze Zlatého míče a bezesporu jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob by tak skončila se značně nepříjemným puncem blamáže.