Článek
Smutek ale rychle vyprchá, se stříbrem na krku brzy převládnou hlavně pozitivní pocity. Po osmnácti letech čekání na medaili se dvacítka prezentovala hodně aktivním pojetím hokeje. Nevyznávala opatrného zanďoura, ale z mužstva bylo cítit, jak drží při sobě, nebojí se hrát, věří v úspěch a jde si za ním.
České mladíky zdobily sebevědomí i neskutečná týmová soudržnost. Díky onomu souznění a společnému naladění působili daleko silnější, než zřejmě i reálně byli. Prodali to také na ledě a ukázali směr příštím mládežnickým reprezentacím.
Trenér Rulík mohl čerpat ze zkušenosti ze srpnového odloženého šampionátu, kterého se zúčastnilo šestnáct hráčů nynějšího stříbrného výběru. Taky sám ocenil, jak obrovský kus práce hráči za ty čtyři měsíce odvedli, ale je třeba přiznat, že realizační tým na tom měl nespornou zásluhu.
Byl to kouč s asistenty, kdo přiměl hráče, aby věřili systému, nic neošidili a odmakali trénink úplně stejně jako zápas. Vyždímali se na ledě pokaždé a neslo to efekt.
Český tým se mohl opřít o výborného gólmana, přitom Suchánek není vůbec draftován do NHL. Odchytal ve velkém stylu všech sedm zápasů a předvedl, že má skvěle nastavenou hlavu.
Perfektně před ním fungovala obrana, v níž se potkali nadstandardní beci. U Jiříčka a Svozila se to možná čekalo, u Špačka či Hamary už daleko méně. Navíc se jen alibisticky nezbavovali puku, měli odvahu hrát a tvořit. Podporovali ofenzivní choutky, i to je věc dříve u dvacítky nevídaná.
Kanadský útočník Connor Bedard (vlevo) a český hokejový reprezentant Martin Ryšavý bojují o puk ve finále MS dvacítek.
Každý v českém dresu nechal na ledě všechno, útočný projev spoléhal na čtyři vyrovnané lajny a lídři jako Kulich dokázali dát v důležitou chvíli góly.
Drtivá většina členů mužstva působí v zámoří, právě tam udělala obrovský hokejový progres. Což je bohužel jen další důkaz toho, jak se v Česku výchova mladých hráčů zanedbala. Za oceánem hvězdičky dvacítky poznaly konkurenčně úplně jiné prostředí, než je u nás.
Sami reprezentanti mluví o tom, že v zahraničí trénují daleko intenzivněji a nikdo jim tam nic neodpustí. Museli vystoupit ze své komfortní zóny, naučili se dát ego ve prospěch mančaftu a zvykli si na jiný, daleko rychlejší styl hry.
Hokejově dozrávají jinde než doma a neodejít do ciziny, tak by nebyli takovými hráči, jakými se předvedli v Halifaxu. Je to výzva do tuzemských luhů a hájů, taky u nás budujme konkurenci a koncentrujme talent.
Reprezentanti nepatřili před startem šampionátu mezi adepty na medaili, ale nakonec si po dvaadvaceti letech zahráli o titul, což by reálně nikoho z nich nenapadlo zřejmě ani v nejhlubším snu.
Smutek českých hráčů jen pár okamžiků po rozhodujícím gólu Kanady ve finále MS dvacítek.
Snad se tedy blýská na lepší časy. Po bronzu mužů i žen z loňského MS získala nyní reprezentace do 20 let stříbro ze šampionátu této věkové kategorie, které chutná takřka zlatě. Další národní tým tak dokázal otevřít trezor s cennými kovy.
Ani třetí medaile v řadě ale neznamená, že je teď v českém hokeji hned všechno dobře. Ve spoustě věcí se zaspalo, ale parádní úspěch dvacítky by měl posloužit jako potřebný impuls.
