GLOSA: Štěstí sedne i na vola. Anglii opustilo v nejhorší možnou chvíli

Na jednu stranu je potřeba uznat, že vykopat dvě finále Eura po sobě je úspěch. Byl by pro každou zemi, sebenabitější fotbalovou velmoc. Ne nadarmo se tvrdí, že na Euru neexistuje slabých týmů.

Jenže pro to, co Anglie v Německu předváděla, bylo finále absolutní strop. A upřímně? Podle mého hodně nad reálný obraz jejích výkonů.

Skupinou proti outsiderům ze Srbska, Dánska a Slovinska se s pěti body vyloženě proklopýtala. Dílem štěstěny se ale dostala do poloviny pavouka, kde chyběli všichni největší favoriti. A stejně málem vypadla.

V osmifinále proti Slovákům, které papírově měla smáznout, ji od vyřazení dělily sekundy. Kdyby Jude Bellingham životními nůžkami zastřihal křivěji, Angličané se mohli pakovat o dost dříve.

Švýcary následně Albion přetlačil až na penalty a s Nizozemskem předvedl asi nejlepší výkon turnaje, čímž si zajistil možnost boje o zlato. Jenže tvrdit, že to byl nějaký koncert, by bylo hodně troufalé.

Jasně, tým všechny tři duely vyřazovací fáze otáčel, ukázal vnitřní sílu. Jenže to bylo pohříchu všechno.

Experti i fanoušci viděli ve hře obrovské nedostatky. Minimální využití ve skvělé formě hrajícího Colea Palmera. Neustálou sázku na Harryho Kanea, který očividně nebyl fit. Minimální rošády v základu. Totálně zavřenou levou stranu, kde skoro celý šampionát kopal přes nohu obránce Kieran Trippier a před ním Foden, jenž se přece jen radši pohybuje na ose hřiště. Neochotu tvořit, snahu neustále hrát dozadu.

Taktika „snad budeme mít kliku a některý z našich elitních borců se utrhne“ sice několikrát vyšla. Stejně jako ve finále krásným gólem Palmera. Jenže na Španěly, kteří jednoduše hráli daleko lépe, tohle nestačí.

Druhý poločas souboje o zlato svlékl Anglii donaha. Kromě jeho krátké pasáže byl soupeř jasně lepší, a kdyby si precizněji seřídil mířidla, mohl krátce po pauze nasázet o pár gólů více a dokráčet pro titul o dost klidněji.

I přesto, že podle statistických modelů měl Albion dát ve finále sotva jednu branku, ale nakonec málem srovnal na 2:2. Stačilo, aby hlavička Marca Guéhiho mířila jinam než do Daniho Olma, který coby falešný gólman strážil brankovou čáru.

Jenže tentokrát paní Štěstěna odmítla hrát ostrovní hry. Olma postavila přesně tam, kde měl být. A poslala do Anglie jasný vzkaz.

„Štěstí možná sedne i na vola. Ale nejste žádní volové, aby na vás vysedávalo pořád.“