Článek
Byla to krásná slova.
Podobně jako když Petr Nedvěd v červnu 2021 vysvětloval, jak se změní jeho role generálního manažera, když teď bude místo Pešána plně zodpovědný za nominaci národního týmu. "Moje práce předtím spočívala v tom, že jsem prakticky mluvil pouze s hráči z NHL a snažil jsem se je dostat na mistrovství. Teď budu vytížený časově daleko víc, budu muset sledovat i hráče mimo Ameriku."
Jenže události posledních dní spíš naznačují, že zůstalo jen u vzletných slov, zatímco činy, tak jak to často známe u politiků, se kamsi vytratily. Že tuze hezky zní se zaklínat lepší komunikací, aby pak s příchodem mrazivějších měsíců i v hokeji platil nápis z dopravních značek, že "komunikace se v zimě neudržuje".
A ona čtvrteční (ne)nominace na olympijské hry je důkazem.
Nedvěd na ni mnohé šokoval, když uvedl, že "není vůbec na pořadu dne, abychom obvolávali každého hráče, který je nominovaný", ovšem nebojte, "komunikace s hráči probíhá neustále."
O oné neustále komunikaci pak o dva dny později v MF DNES promluvil Filip Chlapík, nejproduktivnější hráč extraligy, který se do olympijského výběru neprobil. Ten se objevil v reprezentaci naposledy v listopadu a od té doby... "jsme žádný pohovor neměli. Abych dostal zpětnou vazbu, tak to vůbec. Je to zvláštní."
Za další dva dny pak v rozhovoru pro Českou televizi Milan Gulaš přiznal, že od návratu z prosincového turnaje v Moskvě s nikým z reprezentace nemluvil a že není v nominaci na olympijské hry se dozvěděl z televize. "Pánové z realizačního týmu mně sami před Ruskem volali, abych se o to jel porvat, a jediné, co bych si představoval, že by se ozvali a řekli, že mě v sestavě nevidí. Vzal bych to a určitě bych nebyl nějak uražený."
Ne, je svatosvatým právem trenéra i manažera si udělat nominaci po svém. Gulaše vynechat, říct, že se jim nehodí do plánu. Byť je tedy poněkud zarážející, že pokud měl být prosincový turnaj Gulašovým testem, a on na něm spolu s Janem Kovářem oproti ostatním v celku vynikal, že nakonec dostali přednost jiní.
Ale proč by ne.
Ovšem člověk s elementární erudicí o hokejové reprezentaci, kam duo Pešán - Nedvěd automaticky řadím, ví, co všechno už si Milan Gulaš s národním týmem vytrpěl. Že je to věčný čekatel i smolař. Že mu roky velké akce unikaly. A když už ne z úcty k jeho věku či samotnému hokejovému životopisu, tak právě čistě z lidského hlediska by jeden telefonát, který by vše ozřejmil, byl slušností. A i když by ten hovor měl smutný obsah, tak i takové prostě velcí manažeři v jakékoliv společnosti dělají.
Koneckonců by mohl patřit do oné lepší kultury českého hokeje.
Celá ta nekomunikace - viz příklad Chlapíka - je ale především velkým hazardem do budoucnosti. Nelze být totiž jen krátkodobě zahleděn na olympiádu v Pekingu, ale je nutné si budovat a svým způsobem i „hýčkat" portfolio hráčů pro květnové mistrovství světa a další akce. Držet v nich zápal i reprezentační naději. Pokud tedy nepočítám, že to v Číně bude konečná a nerazím heslo: Po nás potopa!
Zvlášť v olympijské sezoně bývá skládání týmu pro světový šampionát všelijaké, a když si připočtete všechny ty covidové strasti... Ovšem třeba bude platit to, co mi na podobnou námitku Nedvěd rázně odpověděl už v listopadu: „Ukáže se, jaký jsem manažer."
Jenže aby právě před turnajem ve Finsku nelitoval těch pár minut, které by jedním dvěma telefonáty teď ztratil.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
