Článek
Je to především krok očekávaný. Že se cesty Bílka a Plzně rozejdou bylo téměř jisté už nějaký čas. Jaro v podání obhájce je totiž, slušně řečeno kostrbaté, od prvního zápasu s Hradcem Králové. Porážka s Votroky zahýbala s psychickou hráčů nečekaně mocně, od této doby nebyli schopni najet na loňské koleje, které je dovedly k mistrovskému titulu a poté senzačně do Ligy mistrů. Bílek měl tehdy na tomto úspěchu značný podíl.
Stejně tak je ale zodpovědný za nepovedené jaro. Jako nebyla náhoda, že jeho mužstvo v uplynulé sezoně a na podzim dokázalo otáčet spousty zápasů a vítězit o gól, nebyla teď na jaře náhoda a absence štěstí, že Plzeň utkání naopak ztrácela.
Jako by se z týmu vypařil vítězný duch, díky kterému došel před rokem na ligový trůn a posléze i do základní skupiny Champions League. Jarní Viktoria vyhlíží vyčpěle. Jako by všechny mentální síly hráči vložili do uplynulé mistrovské sezony a úspěšných předkol Ligy mistrů. Díky tomu zachránili klub před bankrotem.
Můžou si Plzeňští říkat, že na jaře šlo všechno proti nim. Že nastřelili spoustu tyček a břeven, že inkasovali leckdy kuriózní góly, zkrátka, že měli kopec smůly. Tak to ale není. Směrem do ofenzívy to prostě bylo strašně málo.
Bílek, známý konzervativním přístupem, nedokázal na nepříznivé výkony razantně reagovat. Nepokusil se s tím něco udělat. Ani významné změny v sestavě nebo v herním stylu nemusely přinést pozitivní obrat, ale mohl se o ně aspoň pokusit.
Ano, po bitvě je každý generál. Bílek by si za loňský majstrštyk zasloužil postavit sochu před Doosan Arénou. Za zásluhy se ale na trenérské lavičce přežívat nedá. Jaro se zkrátka Plzni vůbec nepovedlo, vztah Plzeň-Bílek se logicky naplnil.