Článek
Zprvu jen sumář. Slafkovský otevřeně promluvil, že je „na Slovensku všechno o známostech a každý se o tom bojí mluvit“. Že v hokeji rozhoduje, kdo je čí tatínek, což – jak slýcháme ,– je problém i českých zimáků. „Předstíráme, že děláme věci dobře, a podsouváme lidem falešné výsledky,“ řekl dvacetiletý útočník.
Dvacetiletý!
Zdůrazňuji věk proto, že slovenský svaz reagoval záhy a v prohlášení hned v úvodu napsal: „Názory Juraje Slafkovského vnímáme jako neuvážená prohlášení mladého hráče.“ Někdejší kouč slovenské reprezentace Július Šupler přidal: „Tak mladý chlapec se nemá co montovat do práce svazu a kritizovat náš hokej. Kde to jsme, aby se dvacetiletý hráč takto vyjadřoval?“ A legendární Vincent Lukáč dodal: „Až v životě něco dokáže, pak může hodnotit a kritizovat.“
Naposledy si přisadil Marián Gáborík, někdejší hvězda z NHL, kterého Slafkovský společně s Mariánem Hossou zmiňoval jako příklad, že nemají chuť pracovat pro svaz. „Třeba chuť ani ambice nemám teď, ale bůhví, co bude v budoucnu. Nemusel si nás brát do huby.“
Přijde mi to smutné, ale vlastně signifikantní pro naši někdejší společnou kotlinu. Než aby přišla sebereflexe či pádné argumenty, že se nic takového neděje, tak jedinou protizbraní je hokejistův věk.
Jsi mladej, tak mlč a drž krok!
Teče ti mlíko po bradě, tak nemáš nárok na názor.
Častokrát je přitom starší a střední generaci včetně Husákových dětí vyčítáno (a nejspíš právem), že uniformní výchova za socíku v ní zadupala sebevědomí, kterým hýří západní svět. Že je nám přirozenější raději klopit hlavy, mlčky postávat v koutě než se hlasitě ozvat. Koneckonců i Gáborík v tomto duchu vyprávěl: „Za našich časů jsme měli jiné ‚superstars‘. Žiga Pálffyho, Miro Šatana, Peťu Bondru, Višňu nebo Fera Hossu. Tehdy svaz taky nefungoval, jak by měl. Ptám se ale, kdo z těch hráčů – a to už byli staršího věku – se vyjádřil na adresu svazu? No nikdo! A to ani po kariéře.“
To není vysmívání se Gáborikovým slovům, jen jisté potvrzení, že takoví často - a i já se řadím do této generace - jsme. Že někdy raději jen brbláme za zavřenými dveřmi, protože si to nechceme rozházet na vyšších místech, neboť netušíme, koho z těch „potentátů“ budeme jednou potřebovat. Prostě lepší je klid a nohy v teple.
Teď i v postkomunistických zemích dorostla generace nového tisíciletí, častokrát se studijními i tréninkovými zkušenostmi z ciziny. Generace snad sebevědomější, generace, která se ozývá a která často bojuje proti věcem, nad nimiž my starší kroutíme hlavou. Což ale nutně neznamená, že jejich boj není správný a smysluplný.
Je fajn, když zní jejich názor.
Je fajn si ho vyslechnout, protože může být leckdy obohacují a může „starochům“ sundat klapky z očí, dostat je z jejich uzavřeného světa, v němž si navzájem všechno souhlasně odkývají.
A je fajn vést diskuzi a případně předkládat pádné protinázory, ne se však v disputaci ohánět věkem. Však to bude brzy 35 let, co jím podobně v jedné pražské fabrice argumentoval jistý komunistický pohlavár, a byl to (nejen) jeho definitivní konec.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
