Článek
Jak došlo k vašemu návratu z kabiny kamiónu do sedla motocyklu?
Já jsem z motorek vlastně ani neodešel, jen jsem týmu KM Racing při posledním ročníku vypomohl s obsazením postu navigátora. Bral jsem to jako dobrou zkušenost, poznal jsem navigaci z jiného úhlu. Jsem v první řadě motorkář, ale na stará kolena mě možná kamión nemine, pokud u závodění vydržím. Zatím ale zůstávám srdcem soutěžák, chci se vrátit i na slavnou Šestidenní. Nechci ještě do motocyklového důchodu (směje se).
Studoval jste důkladně trasu nadcházejícího ročníku nebo provádíte detailní průzkum až těsně před soutěží? Co bude letos nejhorší?
Musím říct, že už trať znám, mám to hodně najeté. V kamiónu jsem mohl klukům jenom podle pohledu říct, co nás čeká. Tohle všechno je k dobru. Ale abych byl upřímný, mám strach z toho, že se trať zkracuje.
Vždyť absolvujete 8423 kilometrů, z nichž bude 4146 měřených.
Brzy půjde o motokrosové závody a odlišností proti tradičnímu pojetí budou jen rychlostní zkoušky. Na dlouhých tratích si můžete dovolit chyby. Na kratší je ale každá minela potrestána. Délky etap mě znervózňují. Letos je ale určitou výhodou, že se hned po startu jede do měkkého písku.
Neděsí vás po zkušenosti z kamiónu, že kolem sebe nebudete mít plechy a ochranný rám kabiny?
Já měl spíš opačný problém. A musím říct - zlatá motorka. Nejhorší závodění je právě v kamiónu, což potvrzují i jiní. Nebezpečí poranění páteře je tam na každém kilometru. Je potřeba úplně změnit podobu přípravy. Do kamiónu musíte posilovat jiné partie těla, nejsou potřeba silné ruce. Jako navigátor vlastně jen držíte papír.
Je start na motocyklu prestižnější záležitostí?
Určitě ano. V kamiónu jste buď řidič, navigátor, případně mechanik. Na motorce je potřeba kombinovat všechno. A co se týká výsledkového srovnání, místo v první desítce na erzetě s kamiónem se rovná první čtyřicítce mezi motorkáři. Rozdíl v obsazení je mezi kategoriemi obrovský.
Nemáte ale na motocyklu přece jen větší strach z nehody a jejích následků?
Samozřejmě že každý má respekt. Když jedete s plným plynem sto sedmdesát, tak je třeba hlídat, aby člověk neudělal blbou chybu. Pro Dakar platí pravidlo nezavádět nové pořádky. Tím se řídím. A pokaždé doufám, že ve stupačkách vydržím až do cíle.
Prozradíte podobu své přípravy?
Jsem čtyřikrát v týdnu na ledě, což je šetrnější ke kolenům než tělocvična. Potlačil jsem čisté posilování a zaměřil se víc na kardio. Od září jsem najel tisíc kilometrů na kole, hrál jsem hokej, věnoval se fotbalu. Posilovna mi po předešlých zkušenostech tolik nepomáhala.
Jak vypadá příprava na ledě, když vrcholem vašeho snažení je soutěž odehrávající se v písku?
Klasická zápasová záležitost. Hraju hokej s klukama, kteří jsou na hodně vysoké úrovni. Já jsem mezi nimi největší amatér. Když jedu tempo podle nich, mám toho plné zuby. Když se oni drží na tepovce sto čtyřicet, já mám sto sedmdesát a lapám po dechu. Ale při Dakaru to určitě bude mít efekt.
Vaši bratranci Marek a Lukáš Pabiškovi hrají v první hokejové lize. Radí vám hodně, abyste na ledě nepřišel k úhoně?
Dostávám rady, čeho se vyvarovat, abych se nezranil. Ale hlavně mi oba fandí. Marek hraje za Benátky, je to motorkář. Jednou jel cross country v Česku na motocyklu o objemu osmdesát kubických centimetrů. Má ohromnou fyzičku, ale přiznal, že je to velká fuška. Lukáš všechno bere trošku jinak. Celkově bylo ale znát, že mají obavy, abych se před Dakarem nezranil. Ze soubojů uhýbám, aby se mi něco nestalo. Občas dokážu soupeřům i ujet. Ale na chviličku, oni jsou všichni lepší bruslařsky (směje se).
Posilování jste tedy úplně vyškrtl?
Úplně ne. Chodím do tělocvičny s dalšíma klukama z týmu. Doprovázejí mě i děti, šestiletý Dan a jedenáctiletá Veronika. Jsou mí ohromní fandové. Trénink mi s nimi pokaždé mnohem lépe uteče.
