Sourozenci Trojanovi jedou v tátových stopách

Karel: Určitě nás nepřemlouval, nechával na nás, jakou si k automobilovému sportu najdeme cestu. Já jsem se od dětství pohyboval v dílně, později jsem tátovi pomáhal připravovat závodní auto, jako kluk jsem měl k autům a závodění blízko, takže to vlastně vyplynulo samo sebou. Táta byl přísný, než mi dovolil sednout si za volant, musel jsem pracovat na autě, a pak si to zkusit i jako spolujezdec, přestože už jsem měl něco odjeto a řídil jsem obstojně, nejprve Zdeňka Basíka a pak Toma Vodičky. Poprvé jsem závodil v roce 1994 se Škodou Favorit, vedle mne se posadil tátův dlouholetý kamarád a výborný spolujezdec Béda Eberle.

Kateřina: S taťkou jsme se starali o chov koní, také jsem jezdila parkur a distanční dostihy. Dříve než auto jsem řídila traktor. Ani mě v té době nenapadlo, že bych jezdila rallye. K tomu mě přivedl náš velký rodinný kamarád, který si také sem tam zazávodil Tom Vodička. Jednou se mě zeptal, proč to nezkusím. Tak jsem si při jedné rallye vedle něho sedla jako spolujezdkyně. A hned jsem poznala, že pokud bych měla sedět v závodním autě, tak jedině za volantem. Na místě spolujezdce to prostě nešlo. Dělalo se mi špatně a dodnes dělá i když s někým jedu jako spolujezdec i na nákup (směje se). První soutěž jsem jela jako řidička v roce 1998, byl to rallye sprint, na který mi táta půjčil rodinného favorita a brácha spolujezdce, Tomova syna Dana. A už jsem u rallye zůstala.

Kateřina: Není, dělá se nám tam oběma špatně. Táta to měl podobné.Karel: Asi máme v genech jen ten volant.

Karel: Nikdy! Táta by to ani nedovolil. Maminka už tak se bála, když závodil on, pak jsme začali jezdit i my dva... Táta nechtěl ještě násobit její přirozený strach, kdyby se něco stalo, aby v tom byli hned dva z rodiny. Chápali jsme to, takže v jednom autě jsme nikdy nezávodili.Kateřina: A také kvůli těm genům. Tomu vedle řidiče by se dělalo špatně (směje se).

Kateřina: Závodila jsem s mužskými, vlastně jako jedna z prvních žen v rallye. Vyhrála jsem několikrát Dámský pohár, když se začal udělovat ženským posádkám při soutěžích, to už nás jezdilo víc žen. Čeho si cením asi nejvíc, je vyhraná třída N3 na Rally Český Krumlov a Barum rally a samozřejmě tři Ceny Elišky Junkové pro nejlepší závodnici v motoristickém sportu. Když se narodily děti, nebyl na rallye čas. Jezdila jsem pak alespoň historické formule. Taťka s kamarády mi postavili formuli Škoda MTX, dokud byl tatínek naživu a pomáhal mi tak jsem to zvládala i s dětmi. Teď já pomáhám svým dětem, a nejen jim. Dělám ve spolupráci s MOL Česká republika a týmem mého partnera Vančík Motorsport program Rally dětem, v jehož rámci jim ukazujeme zákulisí automobilových soutěží, jak to chodí v servisu a o čem vlastně rally je. A také se věnuji koním, v tom pokračuji po tátovi a dědečkovi. Starám se s bráchou rovněž o stanici měření emisí v Motole, kterou vybudoval táta přímo nad STK.

Karel: Nejvíc si cením vítězství ve velkých rallye, jako jsou Šumava, Příbram, Blovice. Hodně let jsem jezdil v domácí špičce, s prioritou. Držet se v ní je stále těžší. Vždyť české soutěže jsou nejvíc obsazované v Evropě, a tudíž i na světě. Jenom v nejvyšší kategorii jede kolem třicet aut specifikace R5, těch nejlepších. Kromě továrního auta Honzy Kopeckého je to bitva, finančně hrozně drahá, ale dělám, co můžu. Něco vydělá autoservis na Korně, to je vesnice nad Berounem, něco Pneucentrum v Motole, jehož jsem spolumajitelem. Sháním sponzory. Příjemné je zjištění, že mám hodně fanoušků, kromě webových stránek jsem teď nově založil také instagram #karel_trojan. A také mě těší, že jsem odjel z našeho rodu nejvíc rallye a už se svým týmem Korno Motorsport chystám na novou sezonu (smích).

Kateřina: Karolína i Tom jezdí motokáry a mají už docela slušnou sbírku pohárů. Karolína se stala letos vicemistryní republiky v Easykart 60 a syn Tom byl třetí v mladých, také v Easy 60. Závodnické geny zdědili, ale nutit je nebudu, nechám rozhodnutí na nich, jako to udělal táta.

Karel: Anežka i Nela se společně s manželkou Janou, bývalou spolujezdkyní Kateřiny, starají o zázemí našeho týmu na soutěžích. Vaří, dělají hostesky. K rallye mají blízko a baví je to. Obě dcery už teď docela dobře řídí auto, ne to soutěžní, a samozřejmě mimo veřejné komunikace (úsměv). Také to nechám na nich. Ale věřím, že pokračovatelé Trojanovské závodnické tradice tu jsou.

Kateřina: U nás je zatím relativní klid.

Karel: Auto je rozebrané jako stavebnice, jednotlivé díly srovnané, provádí se kontrola a repase. Dohromady ho budeme dávat v březnu.