Článek
Jaký pro vás byl letošní Dakar?
Ze začátku velmi náročný z osobních důvodů. Následně pak těžký jako každý Dakar, už jsem jich zažil spoustu. Měli jsme to krásně rozjeté, už jsem zažil i vypadnutí z druhého třetího místa. V roce 2013 dokonce z prvního... Takže jaký byl letos? Náročný, a ve finále si budeme pamatovat jen to hezké.
Posádka Aleš Loprais, Petr Pokora a Jaroslav Valtr s kamionem týmu Praga Loprais Instaforex.
Technických závad bylo letos nebývalé množství. Nešlo pro české jezdce o Waterloo?
Vždycky záleží, jak se Dakar pojme. Pokud se jede maratonským stylem, je velký rozdíl v rámci rizika, pokud ho chci dojet, nebo chci být na bedně. Když chcete být vpředu, musíte podstoupit určitou míru rizika poškození dílů. Když chcete Dakar vyhrát, musíte jet ve stylu rallye, protože se jede na vteřiny. Proti velkému ruskému Kamazu je to také velká výzva. Teď už mám zase jen hezké vzpomínky...
Avizoval jste, že jedete pro Karla Lopraise, že vám dodává seshora energii. Skutečně jste ji cítili?
Jak to nazvat... Člověk se musí někam dostat, aby byl schopen tuhle věc vnímat. Já i Karel jsme tak nastavení. A já záměrně říkám jsme, protože je to duše, která je a stále bude s námi. Tak to je. My v rodině na tyhle věci věříme. Jsme tak nastavení, věříme v energie a v to, že vesmír je zkrátka plný energie. Karel s námi rozhodně byl, tak jsem to cítil i já v určitých momentech. Nevnímal jsem akorát první etapu, ta pro mě byla hodně smutná, protože vůbec ani nevím, jak probíhala. Chvilku jsem měl boj sám se sebou, zda to zvládnu. Ale zvládli jsme to, Kája zafungoval, a teď, nechci, aby to vyznělo hanlivě, oslavíme vzlet jeho duše ve Frenštátě. My už jsme se s ním v rodině vnitřně z jeho fyzického těla rozloučili, ale dál bude s námi. Tak to vnímám a tak to bude.
Máte nějaký konkrétní příklad, kdy jste během letošního Dakaru byli v úzkých a energie od něj vám pomohla?
Myslím, že třeba v momentu, kdy nám kleklo servo řízení, což je u těžkého kamionu zásadní. Kleklo v místech, kde nám to nezpůsobilo žádnou fyzickou újmu. Ale stát se to v kamenech nebo při větších skocích, tak by se auto zaseklo a byl by konec. Myslím, že jsme zažili takové milosrdné přibrzdění. Mě to zatáhlo někam, kam bych normálně nejel. Nebyl jsem s tou stopou ztotožněný rozumově, původně jsem tam jet nechtěl. Nicméně servo nevydrželo, přitom skoků horších a těžších jsme zažili za Dakar výrazně víc. Ale říkám si, mělo to tak být, zase mi to něco ukáže a posune dál.
Martin Macík popisuje, jak tahal kamion Ignacia Casaleho.Video: Big Shock Racing
Kde se ve vás vzala síla jet, když sám říkáte, že jste nevěděl, jak všechno zvládnete. Zvažoval jste vůbec, jestli odstartovat, nebo jste naopak chtěl jet pro něj?
Samozřejmě jsem chtěl jet pro něj, protože vím, že on by si to přál. Na druhou stranu jsme v posádce tři, všichni máme rodiny a děti. Uvědomoval jsem si, že mám zodpovědnost i za kluky a nemůžu je ohrozit, když já nebudu stoprocentně v psychické kondici. V první etapě mi kluci pomohli. Vyloženě mě stimulovali. Dobře to dopadlo, od druhé etapy už jsem jel, nechci říct profesionálně. Naopak jsem cítil, že máme misi, kterou chceme naplnit. Ve finále bylo důstojné, co jsme předvedli. Až do technické závady jsme podávali nádherný výkon. Věřím, že nakonec já, naši fanoušci, naše rodina i Kája budeme mít hezké vzpomínky.
Bylo znát, že jste si jako posádka s Petrem Pokorou a Jaroslavem Valtrem sedli. Můžete prozradit, čím vás stimulovali? Asi nejen tím, že s vámi prostě byli.
Musí se potkat dobrá parta stejně naladěných lidí, musí být zase dobrá energie, o které mluvím. Nejde dělat nic na sílu. My máme dlouhodobý rodinný tým. Nově přibyl Jarda Valtr, který k nám zapadl a je na stejné vlně jako my. Když se nezadaří, ostatní ho potáhnou. Je u toho i chlapská sranda, která stimuluje. Každý neúspěch jsme otočili v úspěch a vybičování do ještě většího výkonu. Myslím, že lépe odvést to vzhledem k velikosti našeho malého rodinného týmu ani nešlo.
Posádka Aleš Loprais, Petr Pokora a Jaroslav Valtr na trati Dakaru.
Takže povzbuzení pro příští Dakar? Můžete na něm mířit ještě výš?
Na Dakaru vždycky pohlížím po vítězství, i když o něm kolikrát nemluvím. Narodil jsem se do závodnické rodiny. Už jsem pár vavřínů získal, vyhrál pár etap. Byl jsem na dakarské bedně, jednoho beduína mám, vyhrál jsem jiné rallye. Pořád se tam vidím, i když vím, jaká je situace. Přirovnávám to k fotbalu. Rusové mají 44 hráčů, my jedenáct... Takové jsou přesně šance. Oni mají čtyři brankáře, my jednoho. Taková je realita, ale zase na druhou stranu je to výzva. Pokud štěstí a vesmír dá a posbíráme potřebné – sílu, energii, finance a partnery, abychom to mohli ukočírovat dál –, tak to zkusíme znova.
Těsně před startem jste uvedl, že se vám něco přihodilo, ale že o tom fanouškům povíte až později. Co to bylo?
Nebudu konkrétní, ale je to energie, o které jsem mluvil. Uvědomil jsem si, že to je stoprocentní.
