Článek
Jen pár metrů od stanů a kamiónů s okřídleným šípem ve znaku se na moři pohupovaly luxusní jachty a na jejich palubách lapaly bronz spoře oděné krasavice. A mezi závodními vozy a fanoušky se v bikinách proplétaly hostesky koncernu na výrobu pneumatik a jiné v ještě miniaturnějších plavečkách dělaly reklamu seriálu IRC.
Mohl by jet poslepu
Jen pár hodin po triumfu na drsné šotolině seděl Hänninen za volantem svého „nabroušeného“ stroje znovu. Na trati zkoušky, kde se před dvěma lety jezdilo MS, mladoboleslavský tým absolvoval krátký šotolinový test pneumatik. A protože navigátoři obou pilotů Škody Motorsport byli tou dobou už dávno doma, naskytla se příležitost horkou sedačku okusit.
Hodinu jízdy od pobřeží, svěžího mořského vánku a chladivých vln se mezi skalami vzduch doslova vaří. Žádné jachty, žádné dráždivě oděné krasavice. Borec, který se vyhřívá na čele šampionátu IRC, by si mohl užívat klidu. Nebo možná přítomnosti partnerky. Místo toho se peče v nehořlavém overalu a závodní kombinéze. Lokne si iontového nápoje, usedne do vozu s čerstvě připravenými pneumatikami a čeká na prvního pasažéra.
Mikko Markkulu, tradičního parťáka, nebude potřebovat. Úsek dlouhý sedm kilometrů by mohl jet poslepu. „Stačí pět průjezdů a přesně vím, co kde je,“ vykládá osmadvacetiletý rodák z městečka Punkaharju. „S Juhou je jízda zážitek. Je vidět, že na šotolině vyrůstal,“ směje se Pavel Hortek, manažer týmu. Těžko poznat, zda jde o varování. Stejně by bylo s křížkem po funuse... „Trošičku nervozita,“ culí se Hänninen, když se mi nedaří zapnout pětibodový pás.
Mrkev jako dárek
Po hodinové pauze na oběd je v dobré náladě. „Tady je malý dárek,“ hlásí do interkomu s koutky roztaženými od ucha k uchu. V ubrousku je zabalena mrkev... „Abys lépe viděl na cestu,“ řehtá se Hänninen. V mžiku sešlápne plyn. Volnějším tempem dojede na pomyslný start rychlostního úseku. „Trať věrně kopíruje podmínky závodu. Rychlý úsek plynule přechází do zatáček různých typů. Je to hodně rozbité, jsou tam i horizonty pro skok,“ vykládal už s předstihem Michal Hrabánek, šéf Škody Motorsport.
Hänninen s Fabií S2000 v rukou slova svého bosse rozhodně nezpochybňuje. Sešlápne plyn k podlaze a než přijede k prvnímu horizontu je na tachometru přes sto padesát kilometrů. Cesta je doslova rozsekaná. Vyjeté koleje, spousta prachu, menší kameny střídají vytrhané velké balvany. Rozevřená cesta se zužuje, keře jsou blíž a blíž. Mírné stoupání střídá prudké klesání s ostrou vracečkou, kterou Hänninen projíždí pod plynem s ruční brzdou. A najednou skála...
Jenže Hänninen si s vozem hraje. Než si člověk uvědomí, že kamenný masiv je od nárazníku pořád dost daleko, vůz už pádí vstříc další zatáčce. Precizní práce nohou, ani známka pochybností. Člověk nemá strach. Tenhle chlapík má auto pořád pod kontrolou, nikde mu neujíždí. „Možná jede na půl plynu,“ bleskne mi hlavou troufalá myšlenka. Jenže když se Fabia S2000 rychlostí 175 kilometrů blíží k horizontu, po němž se auto vznese, těžko pochybovat... „Moc velkou rezervu nemám, tak pět či deset procent,“ tvrdí Hänninen.
Se šotolinou v krvi
Nikde poblíž trati v roli fanouška si člověk neuvědomí, jak těžká a drsná je rallye, jako když sedí v závodním autě. Navíc v tak reálných podmínkách. „Pneumatiky jsou fantastické,“ lebedí si Hänninen. Je vidět, že ač jde o jízdy z povinnosti, baví se. „Na asfaltu by to bylo horší,“ mrkne šibalsky finský pilot. „Šotolinu mám v krvi,“ potvrdí.
Skokem symbolicky končí cesta za hranice všedních dnů. Představa, že ze sedačky spolujezdce Mikko Markkula čte rozpis, je šílená. „To neřeš, on není normální,“ řehtá se Hänninen stejně jako před startem. Jde o víc než symboliku. Tenhle chlapík, mnohdy podmračený, se rallye baví.
Je libo hostesky, nebo Hänninena? Čert vem krasavice... Těch sedm minut s Juhou, to byla extáze.
