První půlka Dakaru byla vydařená od nás i pořadatelů, řekl Macík. Prokop se mu omluvil

Rozhodně ta první polovina těžší je. Organizátoři z nějakého důvodu přidávají závodní kilometry, kterých je každý den přes čtyři sta. Zároveň jsou to etapy, u kterých by si člověk řekl, že tam bude maximálně sto kilometrů kamení, a když uděláme jeden defekt, tak to přežijeme a jedeme dál. Ale třeba středeční etapa byla 400 kilometrů jen na šutrech a skálách, kde měli všichni problémy s defekty.

Za Dakar zatím čtyři. Jeden v Chrono a tři právě při maratonské etapě. Ale ještě k té náročnosti. Když se vrátím na Chrono48, tam jsme čekali duny. Ale ve skutečnosti se jelo 90 kilometrů v náročných dunách s extrémně měkkým pískem. A to jsem nečekal. Jde o opravdu náročné etapy, hrozně dlouhé a nekončící. Takže první půlka byla vydařená z pohledu organizátorského, tak toho našeho, protože jsme ve vedení o téměř dvě hodiny.

Předpokládám, že přinese nějakou zajímavou etapu v dalších pěti dnech, kdy pojedeme v místech, které známe. Budou tam duny, kamení, může to způsobit navigační problémy. Potom ale následuje poušť Pustá končina a oblast Šubajtá, kde se může stát cokoliv.

Jsme v tom téměř nevinně. Hned jsem po etapě Martinovi posílal článek ze Sport.cz a on se mi omluvil. Hodil jsem vás do jednoho pytle, ale tak to není, říkal. Odpověděl jsem mu, ať si to oni dva (Prokop a Loprais) vyřeší spolu. My jsme mu uhnuli hned, protože Marťas kolem nás letí. Oni mají maximální rychlost 170 km/h, my máme 135. Největší problémy tak máme s T3 (buginy), které nechtějí uhnout. A jak máme stejnou rychlost, kterou nově organizátor udělal, tak to nenese ovoce. Je to špatné. Ale s Marťasem žádný problém není a myslím, že vám to sám řekne, protože mi to dluží.

Mít velký tým na Dakaru má svá pozitiva i negativa. Ta negativa jsou, že se musíte postarat o devět kamionů, mít dost náhradních dílů. Každý po vás něco chce, musíme dát dohromady celý náš bivak. Pozitivní je, že všichni z těch týmů jsou naši přátelé. Ovšem každý si to taky platí sám, každý jede na svůj výsledek, a jestli nám pomůže, dá nám pneumatiku, nebo nedá, je jeho rozhodnutí. Musíte mít dobré vztahy, strategii a tu aplikovat, jak byste měli. Když vám někdo pomůže, vy musíte pomoct jemu. Tak to funguje v životě, tak to funguje i tady. A tady obzvlášť v extrémních podmínkách.

V maratonské etapě nám pomohl Kees Koolen, který nám půjčil pneumatiku, ale tu jsme mu pak museli vrátit. A pak přijeli do bivaku poslední Italové, kteří zase půjčili svou nám. V tom se dá spolupracovat a my zase pomáháme jim po etapách, kdy se o ně v bivaku staráme víc, než musíme, protože máme čas a chceme pečovat o své klienty. Budujeme něco, co tady v kamionech ještě nebylo.

Kluci spí na každém přejezdu. Já mám zase v noci největší pohodlí, abych se vyspal co nejvíc. Řízení na silnici není fyzicky tak hrozné, byť po náročné etapě to taky není nic příjemného. Je tu maximálka 120, já jedu 115, silnice jsou rovné a kluci se vyspí, potřebují to. Dave (mechanik Švanda) maká každý den do půlnoci. A František? Mějme úctu ke stáří! (Navigátor Tomášek má 42 roků a je o sedm let starší než Macík).