Článek
Povinností je i sehnat dostatečně vybavené terénní auto homologované na pohyb po závodní trati a dopravit ho do Saudské Arábie.
Ale ten nejtěžší úkol paradoxně spočívá v tom, abyste se ve správnou chvíli dostali na správné místo. Závodní trať má řádově 450 až 700 kilometrů denně, když započítáte také přejezdy. A teď si vezměte, že drtivá většina trati je vizuálně nezajímavá. Jsou tu dlouhé rovinky v prázdné poušti, kde auta sviští na hranici své povolené maximální rychlosti (170 km/h pro auta a 140 km/h pro kamiony). Tudíž prvním bodem je najít pozici, která bude něčím zajímavá - průjezd kaňonem, brod, duny, nenápadně zvlněný terén, kde auta budou skákat či místo s pěkným pozadím.
Vzhledem k dostupnosti podrobných satelitních map se to stále nejeví jako potíž, že? Ovšem problém tkví v tom, že nikdo neví, kudy trasa povede. Ještě v roce 2019 byl v Peru alespoň k dispozici večer před etapou roadbook, sada instrukcí pro navigátora, podle které jede po závodní trati.
I tak se nedala přesně zakreslit do mapy, nicméně nyní se roadbook rozdává posádkám a akreditovaným novinářům pět minut před startem.
Máte tedy poušť o rozměrech 200 x 400 kilometrů, ve kterém se trať může teoreticky pohybovat kudykoliv. Ano, mohli byste jet po trati závodu od startu a hledat, jenže na trase jsou místa, které prostě sebelepší novinářské auto neprojede. A i v těch snazších částech trati jsme samozřejmě mnohem pomalejší, takže nás brzy začne špička pole předjíždět a nevyfotíte nic. Jednou jsem kupříkladu v úzkém místě s hlubokým pískem zažili, jaké to je, když vás předjíždí Stéphane Peterhansel, legenda Dakaru. My jeli čtyřicítkou, on se prohnal 170. To nechcete už víckrát zažít a koneckonců ani Peterhansel vás nevidí rád.
Další možnost pro objev je spolehnout se na organizátory. Postupně zveřejňují nejdříve přibližné body (odpoledne před závodem) a v 5:30 ráno i přesné body, takzvané fotobody, ze kterých se údajně dají pořídit zajímavé snímky. Ale i v tomto ohledu naše skepse roste.
Jednak se na tyto oficiální body vydávají desítky novinářů a v závěsu mnoho dalších fanoušků, což dost kazí výhled. A jednak evidentně ten, kdo je vybírá, nepřeje akreditovaným novinářům tak pěkné fotky, jako mají vlastní mediální týmy pořadatele.
Nezbývá, než improvizovat.
Kombinací kusých informací od pořadatele, různých mapových podkladů, několika let zkušeností a štěstí si postupně nacházíme vhodná místa. Znamená to ovšem vydat se na jízdu neprostupným a záludným terénem na trať mezi pátou a šestou hodinou ranní. A tak se někdy vyplatí v noci před etapou vydat k cíli a přespat na trati.
Někdy máme ale štěstí, že stojíme na atraktivním místě osamoceni a máme exkluzivní videa i fotografie, jako třeba když se ve čtvrté etapě ocitli i velcí frajeři v řečišti.
Další záludnost spočívá v tom, že na zachycení nejlepšího snímku máte zhruba dvě vteřiny. Takže si představte, že vstanete v pět, dáte si 200 kilometrů po silnici a další třeba hodinu složité jízdy v dunách - lopata je náš přítel - někdy i šest hodin vyčkáváte na té nejlepší duně a pak fotku z jakéhokoliv důvodu propásnete.
Došla baterka, na foťáku je zrovna nasazený špatný objektiv nebo se prostě pilot rozhodne tu vaší dunu objet o 200 metrů vedle. Takže taháme více fotoaparátů s různými objektivy, plné kapsy náhradních baterek, karet a dalšího vybavení. K tomu musíme stále testovat kompozici na závodnících, kteří jedou v etapě před českými favority.
Pokud se zadaří a vhodně využijeme zkratky, stihneme i dvě místa za den.
Po dofocení nás čeká ještě přejezd do cílového bivaku. Duny, které za dne byly zábavou, se za tmy stávají strašákem a následných 200 až 400 kilometrů přejezdu po dálnici je za trest. Střídáme se u volantu a v bivaku začíná druhá směna, postprodukce fotografií.
Za den jich jeden fotograf pořídí 1 200 až 2 200. K výběru a odevzdání týmům a médiím jich je vhodných maximálně padesát, což závisí na tom, pro kolik stájí pracujete.
Takže i druhá směna je na mnoho hodin. Kameramani to mají ještě horší, neboť postprodukce videa zabere více času a Česká televize se svým pořadem nepočká.
Výsledek je ten, že se málokdy dostaneme do stanu dříve než ve dvě ráno. K tomu stan stojí uprostřed největší dílny pod širým nebem na světě. Týmy mechaniků z celého světa vesele pouští dieselové generátory, brusky, vrtačky a svářečky a na plný plyn testují výsledky své práce.
Dakar prostě není pro slečinky a i fotograf si musí spánek nechat až na doma.
A jak se vlastně člověk na Dakar dostane? Ideálně spojit příjemné s užitečným. Nejsem povoláním fotograf, což není na Dakaru vůbec výjimka a dostala mě sem má profese v informačních technologiích. Ve firmě KPCS CZ testujeme hranice možných inovací pro naše zákazníky v Evropě i USA a přínosy digitalizace pro zvýšení produktivity. Na Dakaru si testujeme digitalizaci a IT koncepty v těch nejnáročnějších podmínkách.
Těžší prostředí už najít nemůžeme. A to nás baví.