Odešel Monsieur Dakar. Je to pro nás velká rána, smutní Aleš Loprais

„Strejda pro mne byl nejprve velký vzor, pak učitel a parťák, když jsem mu dělal v roce 2006 navigátora. I později mi radil. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, to sedělo. Byl duší a maskotem týmu. I když už s námi nejezdil, sledoval, jak si vedu, a Dakary dál prožíval, jako by sám závodil. Pro nás to je velká rána," vzkázal Aleš Loprais. Jeho posádka bude startovat i v nadcházejícím ročníku soutěže, která začíná na Nový rok. „Už kvůli Karlovi, který je legendou i pro ty, kteří ho neznali a nezávodili s ním," dodal.

Čtyři Dakary vedle Karla Lopraise seděl jako navigátor Josef Kalina, dva spolu vyhráli. Byl i u havárie v roce 2003. „Skočili jsme přes dunu, ale její odvrácená strana byla jiná, než jsme čekali. Tatra udělala několik kotrmelců... Já to odnesl pohmožděním krčních obratlů, Karel zlomením obratle páteře. Obdivoval jsem, že se dokázal vrátit. Vždycky kolem sebe šířil dobrou náladu. Moc toho nenamluvil, ale jeho vtipné glosy seděly. Když ho něco štvalo, zavřel to v sobě," vyprávěl už před lety Kalina, který pojede nadcházející Dakar jako navigátor Radovana Kazarky v kategorii Klasik s legendární Tatrou 815 - Puma.

Loprais spojil celý život s automobilkou Tatra. V osmnácti letech v Kopřivnici nastoupil jako dělník, později si udělal zkoušky na automechanika a v polovině osmdesátých let se stal zkušebním jezdcem nové terénní Tatry 815. Když se vedení podniku rozhodlo vyslat na Dakar dvě posádky, byl vybrán jako řidič „dvojky", jedničkou byl Zdeněk Kahánek.

Loprais první ročník nedokončil, pořadatelé ho poslali do bažin. O dva roky později vybojoval svoje první vítězství. Po tom třetím v roce 1996 získal přezdívku Monsieur Dakar - Pan Dakar. Celkem vyhrál šestkrát. „Každý Dakar je jiný, to není fráze, ale fakt. Závodil jsem s několika typy, šestikolky byly výborné, ale čtyřkolka Puma, nebo taky Hasičák, bylo svého času nejlepší terénní auto nejen na Dakaru," zavzpomínal před pár roky.

V roce 2008 vyhořel jeho rodinný dům v Tiché na předměstí Frenštátu pod Radhoštěm. „Plakal jsem, protože mi požár zničil Beduíny, které jsem získal za vítězství na Dakaru. Zároveň jsem poznal, co to je přátelství. Hodně lidí, i neznámých, mi pomohlo při stavbě nového domu. Vždycky jsem se snažil lidem pomáhat, rozdávat dobrou náladu, a teď se mi to vrátilo," vzpomínal.

Škoda, že se k němu za života zachovala trochu macešsky Tatra, která sice vystavuje slavná auta, s nimiž závodil, ale nedokázala ho více podpořit a využít legendu, která ji proslavila ve světě. „Já nedám na Tatru dopustit, je to můj život, a bude až do konce," jeho několik let stará slova se bohužel v noci na čtvrtek naplnila...