Článek
Jak se chystáte na svůj šestnáctý Dakar?
Letí to... S Alešem Lopraisem jsme jediní dva Češi, myslím jezdce, kteří řídili svoje stroje ještě na klasickém Dakaru v Africe, a pak i v Jižní Americe. Asie bude třetí kontinent, kde Dakar zažijeme. Do Džiddy odlétáme na Nový rok.
V čem bude saúdskoarabský Dakar jiný než ty jihoamerické?
Nová destinace určitě Dakar hodně změní, přiblíží se africkým kořenům. Bude tam víc písku a kamení. Nečeká nás tak obrovský výškový rozdíl. Budou tam veliké duny, podobné marockým nebo egyptským, ale i těm, které známe ze Spojených Arabských Emirátů. Tyhle destinace známe. Otázkou je, jaký tam bude konkrétní druh písku. Možná se to zdá jako maličkost, písek jako písek, ale dakarští matadoři vědí, o čem mluvím, je to velmi důležité. Především, jak bude tuhý a soudržný, hlavně v souboji s dunami.
Už v roce 2018 jste říkal, že se závoděním končíte. Co vás ve dvaašedesáti letech přimělo k návratu na Dakar?
Celý život jsem tělem i duší závodník. Dostal jsem nabídku Týmu Buggyra, největšího a nejprofesionálnějšího u nás. Jeho šéf Martin Koloc je bývalý závodník, mistr Evropy v tahačích. Nejenže vede tým, ale zajímá se do hloubky i o technické věci. Buggyra zahájila projekt vývoje a následně výroby speciálních buggyn, které pak bude pronajímat stejně jako kamiony. Roli hrála i zajímavá destinace.
Jedná se o nový projekt. Budete spíš testovat, nebo závodit?
Buggyny jsou kategorií, která se na Dakaru nejvíc rozvíjí, jde mílovými kroky dopředu. Měl bych se podílet na jejich vývoji, dát projektu tak říkajíc jméno. Sbírat data, zkušenosti, například v jakých časových intervalech a za jaké situace se musejí měnit jednotlivé díly. Cílem je, přijít v nadcházejícím roce se speciálem, který bude bojovat o špičku. Jsme domluveni na tříleté spolupráci na tomto projektu, který beru jako velkou výzvu i pro sebe.
Vůbec si nedovedu bojovníka Macháčka představit, že nezávodí a „jen" testuje...
Vím, že se budu muset hlavně ze začátku držet na uzdě, především, co se týká zacházení s technikou. Řekli jsme si, že pokud bude všechno fungovat, jak má, v polovině Dakaru si řekneme, jestli budeme bojovat nebo se budeme snažit dojet především do cíle. Uvidíme, na co bude stroj v této podobě vlastně mít. To zjistíme až v závodním režimu. Vždyť na celou přípravu jsme měli jen pětasedmdesát dní. Jsme nohama na zemi, nemalujeme si vzdušné zámky. Nepopírám, že závodění ve stejné kategorii se slavným Carlosem Sainzem je pro mne výzvou.
Kolik kilometrů jste s novou buggynou stihl najezdit?
Kolem tisícovky, ale žádný závod jsme nejeli. To ani není potřeba. S buggynama jsem toho najezdil spoustu, víc než deset tisíc kilometrů s různými typy. Startoval jsem i na dvou Dakarech, i když jsem je nedojel, ale jeden celý by daly dohromady.
Vyhrál jste Šestidenní, pět Dakarů za řídítky čtyřkolky, dva jste jel za volantem buggyny. V čem je obrazně řečeno největší rozdíl mezi řídítky a volantem?
Čtyřkolka vám nějakou chybičku odpustí. Ovládáte ji nejen řídítky, ale i tělem. To je fyzicky náročné, ale dá se ledacos napravit. Auto, což platí i o buggyně, vám chybu neodpustí. Jakákoliv ztráta se pak těžko dohání.
Mluvil jste o fyzičce. Jak se udržujete v kondici?
V rámci možností. Při mojí práci ve firmě, která likviduje vysloužilá auta, si udržuji fyzičku denně. Speciálně pak trénuji vršek těla. Ale problémy s nohama mi nedovolují běhat. Konečně, v buggyně nohy tolik nepotřebuji. Šlapat pedály v pohodě zvládnu, jízda v bugině i v těžkém terénu je pro mne vlastně odpočinkem (úsměv).
