Článek
Jaký tedy byl z vašeho pohledu letošní Dakar?
Byl specifický mokrým pískem, který byl prohloubený do velké hloubky. A to nikdo za 20 let na Dakaru nepamatuje. Byli z toho překvapení i u Audi, proto po pár etapách kňučeli o zvýšení výkonu motoru. Na mokrém písku se jede podstatně hůř než na suchém. Víc to ničí auto, nám se třeba stalo, že jak se v kolech drží písek, tak prodřel brzdič. Za dvě etapy zmizelo pět milimetrů materiálu. Hlavně jízda je jiná. Jednodušší je v tom, že je pěkně namalováno, vidíte stopy, navigace je snazší. Nicméně nikdo netušil, že se v takovém promočeném písku pojede třičtvrtě závodu. Ale není to to jediné, čím byl specifický.
V čem dalším?
Že se kontrolní body stahují z devadesáti metrů na třicet a tím se trasa stává jednokolejnou. V mnoha případech jsem si připadal jak tramvaják. Jedu ve vyjetých kolejích, nemusím skoro řídit a hrkám jako tramvaj na výhybkách. Ta jedna kolej se ale stává nesnesitelnou pro lidi vzadu. To je katastrofa, protože trasa pak není pro všechny stejná. Takhle vzadu jsem dlouho nejel, býval jsem o 50 míst vpředu. To je pak už jiný závod, proto zezadu nemůžete promluvit do pořadí. Délky etap, o kterých se hodně mluvilo, ale nebyly ničím extrémním, oni je ani nemohou udělat delší, protože se brzy stmívá a hodně posádek dojíždí za tmy. Navíc jsme v oblasti, kde mají navíc panickou hrůzu, že by někdo zůstal v noci v poušti. To by okamžitě stopli závod a pustili nás závodníky po silnici.
Proč?
Ono se totiž jede a dvě duny od nás jsou vojenské základny, ropné věže. A místní nechtějí, aby se tam někdo v noci pohyboval, protože nikdo neví, jestli ve startovním poli není nějaký špion. To známe z minulosti, že se ze závodníků vyklubali drogoví pašeráci.
Když budeš blbě navigovat, po žních půjdeš k...! Čím vyhrožuje Josef Macháček Davidu Schovánkovi?Video: Buggyra Racing
Nicméně většina závodníků si letošní Dakar za náročnost pochvalovala.
To ano, byl vyvážený, protože našli pláně, kamení, našli i duny. Nejtěžší byl počasím pro motorkáře a nás v buggynách. Dakar je však 15 samostatných závodů, kdy má člověk každý den jen pár hodin na přípravu na další den. Potřebujete mít stroj aspoň nezablácený. Ne aby mechanici dělali v rozbahněném, zaneřáděném bivaku. Pro ně tam panovaly nelidské podmínky. Jeden dva dny se to dá vydržet, ale když to trvá týden, je to špatně. Byly to podmínky, které nikdo nečekal, protože tvrdili, že tam prší osm dní v roce a nám pršelo jedenáct za půlku ledna.
Co obrovské duny v poušti Pustá končina?
Duny byly velké, ale daly se vytraverzovat. Jen je otázka, jak už hodně rozhrabené jsou, když jedeme my.
Vy jste navíc měl být coby mentor k ruce týmové kolegyni z Buggyry, Aliyyah Kolocové, že?
Byl jsem dvojka. Neměl jsem jet původně vůbec, ale když měla její sestra Yasmeen špatnou ruku, tak jsem se toho ujal. A byl jsem rád, že já jedu. Já rozjíždím Dakar pozvolněji, ne jako Sunderland či Podmol, kteří to rozsekají na maděru hned první dny. Navíc jsem neměl moc natrénováno, tak jsem se potřeboval s rychlostí i pérováním sžít. Po pár dnech jsme jeli s Álou pospolu. Asi bych uměl být o kapku rychlejší, ale ona jela velice dobře. Její odvážnost v osmnácti letech, když jsme jeli třeba za tmy, mě úplně šokovala. Je bezstarostná a má rychlost. Umí jet na okruhu 250, takže má reakce na to, aby jela 120 v buggyně v poušti. Navíc žije v Dubaji, jezdila v dunách neustále a učila se.
Radil jste jí?
Jen z bezpečnostního hlediska. Že když se obrací kvůli nějakému chybějícímu bodu, aby si dala pozor, že zrovna vedle ní nemete nějaký poblázněný kamion.
Macháčkova buggyna pod dohledem vrtulníku.
Přitom už před pěti lety jste věšel dakarský hřebík a říkal, že končíte. A teď máte za sebou 17. ročník v roli závodníka.
To byl čtyřkolkový hřebík. Navíc angažmá v takovém profesionálním týmu jako je Buggyra, se neodmítá. Rád jsem taky konstruktér a myslím, že jsme tu naši buggynu dostali na slušnou úroveň. V Roudnici ještě stojí dvě nové a o generaci poskočené, jen nejsou odzkoušené, proto jsme je ještě letos nezkusili.
Za rok budete zase závodit?
Já už se těším na tu mentorskou práci, že pojedu v asistenčním autě. I když letos jsem dojel v pohodě, klidně bych se obrátil a dal to nazpátky, teda pokud by nepršelo. Zima mi nevadí, ale déšť k naší kategorii nepatří. Měl jsem štěstí na navigátora, díky kterému jsem mohl myslet jen na řízení. Nemusel jsem se nervovat, jaká bude trať a jestli vydrží tento díl. Teď už buggyně věřím tak, že nemám obavy. Ale naše kategorie je pro mladé, ne pro nás dědky. Když to ovšem bude mít pro smysl, klidně zase pojedu.
