Monsieur Dakar letos předal žezlo synovci Alešovi

"Vzácná chvíle, za posledních jednadvacet let takových moc nebylo," usmál se a hned zaplašil představy o bujarém veselí se sklenkou valašského penicilínu, tedy slivovice... "Kdepak. Na Nový rok vyjíždíme dvě hodiny po poledni. Kolem desáté večer chceme být v Rozvadově a 4. ledna už musíme předávat auto na technické přejímce v Lisabonu. Na Tři krále se startuje."

Od roku 1986 chyběl Karel Loprais na Dakaru jen dvakrát. Letos to bude potřetí. "Ale nebude to pro moji závodnickou duši tak bolestivé. Alespoň doufám. Budu řídit nissan v novinářském konvoji, navigovat mě bude bratr Milan. Uvidím Dakar z jiného úhlu, než jak ho znám. Samozřejmě jsem chtěl jet, ale záda řekla ne. V roce 2003 jsem si naštípl obratle při havárii na Dakaru. Letos v lednu to odnesl další. Nejde to. V novinářském autě to nebude tak náročné. Na jubilejní dvacátý start si počkám," říkal rozvážně sedmapadesátiletý držitel Zlatého volantu i titulu Český automobilový závodník století, ale v jeho hlase byla přece jenom znát špetka smutku.

"Strach o kluky? To ne, to by nemohli vůbec jet. Co se má stát, to se stane. Jsou to Lopraisové, něco umějí a hodně vydrží. Co bylo třeba, to jsem jim řekl. Dál je to na nich. Aleš už ukázal, že za volantem umí," odmítl Karel Loprais obavy.

Stal se legendou, které závodníci s úctou říkají Monsieur Dakar - Pan Dakar. Vždyť z těch devatenácti startů přivezl šest vítězství v kategorii kamiónů, pět druhých míst a jedno třetí. Pouze pětkrát neprojel cílem. Devětkrát s ním stál na stupních vítězů Radomír Stachura a pětkrát Josef Kalina. Pouze Francouz Stéphane Peterhansel má na kontě o dvě vítězství víc než on.

Když přišla řeč na Karlova japonského soupeře i kamaráda Jošimasu Sugawaru a jeho výrok, že v pětašedesáti jede svůj poslední Dakar, jen se pousmál: "To je správný chlápek. Mockrát byl druhý, nikdy nevyhrál, jel všechno, od motorek po kamióny. Je to lišák. Když my jsme se hrabali v písku, on to někudy přeskákal. Smekám před ním. Bude to škoda, že už spolu nebudeme závodit. Já mám na loučení čas, pokud mi definitivní stop nevystaví záda."

Za volantem závodního kamiónu bude poprvé na Dakaru sedět Karlův synovec Aleš Loprais. Sedmadvacáté narozeniny oslaví 10. ledna na Dakaru. To je na programu 5. etapa na marockém území a jede se 775 kilometrů mezi Varzázátem a Tantánem. "Oslava bude velmi střídmá. Možná si dáme malého frťana slivovice," prozradil jednoduchý plán oslav.

Minulý ročník jel se strýcem Karlem jako navigátor, loni si zkusil starty na pouštní rallye v Maroku a hodně testoval v Tunisu i na pískových dunách u Senice. Od roku 1999, kdy tým vzal pod svá křídla jeho otec Milan Loprais, byl na všech testováních a nejednou seděl i za volantem. Auta se staví v rodinné firmě, která je zároveň dealerem kopřivnické automobilky, takže obě tatry zná dokonale. "Když nemůže závodit strýc, dohodli jsme se, že na jeho místo za volantem usednu já. Loni jsem strýci koukal na ruce a hodně jsem se od něj naučil. Rady moc nepomohou, spíš budeme konzultovat před etapami. Na trati musíte řešit hned konkrétní situaci. Z toho ale obavy nemám," dodal zdravě sebevědomý mladík.

Strach z trati prý také nemá... "Na Dakaru jsou dvě velká nebezpečí. Při průjezdech vesnicemi to jsou děti, které si neuvědomují, že desetitunový kolos nelze bleskově zastavit. A pak motorkáři, kteří kamión neslyší a ani si nepřipouštějí, že by je takové monstrum mohlo dojet. Navíc vypínají zařízení, které jim dává signál, že za nimi jede auto. Když před vámi upadnou, může to být stejný problém jako s malým černouškem," vysvětlil Aleš. S tatrou jel prý i 165 km/h. "Na Dakaru je maximem stopadesátka. Na dunách a skocích je to o tom, jak na ni přesně najedete. Musíte včas podřadit, zkorigovat směr, ubrat plyn a čekat. Pak hned přidat. Běžně se skáče patnáct metrů i víc. Strýcovy kotrmelce z roku 2003 bych zažít nechtěl," otřásl se nepříjemnou představou.

Že budou v autě jen dva, se zkušeným Petrem Gilarem, prý také není problém. "Odlehčíme přední nápravu o nějakých stopadesát kilogramů... Včetně sedačky a dalších zařízení," lehce narazí na strýcovu váhu. "Máme s Petrem nacvičenou i výměnu proražené pneumatiky. Jediný moment, kdy by mohl třetí chlap chybět, je zapadnutí v dunách. Ale my jsme si prostě řekli, že nebudeme zapadat," pravil s úsměvem.

Letošní Tatra 815 4x4 disponuje motorem Deutz o výkonu 780 koní. "Je to dobře sladěné s převodovkou, auto se dá lépe vytáčet. Přešli jsme také na systém táhel, takže řazení je přesnější. Výkonově to už nahoru moc nejde, spíš bych chtěl vůz odlehčovat, ale ne na úkor bezpečnosti," popsal závodní speciál Aleš. Tohle auto, které si veze na startu tisíc litrů nafty, klidně spolyká v extrémních podmínkách sto litrů na sto kilometrů.

Jaký si klade Aleš cíl? "Držet rodinnou tradici. Jméno Loprais má na Dakaru zvuk. Máme těžké soupeře v kamazech, ginafech, vozech DAF, MAN i tatrách. Kandidátů na stupně vítězů je hodně, ale mi chceme jezdit vpředu. Máme auto slušně připravené, půjdeme do toho po hlavě a budeme se prát o co nejlepší umístění," řekl s přesvědčivou lopraisovskou jistotou.

Jednou z variant pro posádku závodního kamiónu byl i Karlův osmadvacetiletý syn Leo. Dva nezkušení mladíci, to by bylo trochu moc. Leo tak usedne do doprovodné Tatry 815 6x6, zvané láskyplně Babča. Ta se účastní Dakarů od roku 1986, devětkrát dokonce závodila, i když nikdy nevyhrála. Léta je královnou doprovodného konvoje, protože tak důstojný koráb v něm nemá nikdo.

"V doprovodném autě jedu Dakar poprvé, ale několikrát jsem se byl podívat. Docela se těším. Táta mi žádné velké rady nedával. Vždyť já znám Dakar z jeho vyprávění, ale na záludnosti a překvapení, které soutěž každoročně nachystá, se stejně nedá dopředu připravit. V řízení a navigaci se budeme střídat se zkušeným Martinem Kahánkem, třetím do party je Petr Čapka," říkal s úsměvem Leo Loprais. Má ještě staršího bratra Tomáše, ale ten ze zdravotních důvodů závodit nemůže. A co na rodinné závodění říká maminka Danuše? "Dřív se bála jen za tátu. Teď tam budeme dva, takže to bude asi dvojnásobný strach, i když nezávodíme... Ale ona už je zvyklá," pravil za ni mladší ze synů Karla Lopraise.

Zatím hodně potichu, ale přece jenom se v rodu Lopraisů mluví o společné posádce. Mohlo by se to povést třeba už za rok, pokud Karel bude zdravotně v pořádku. "Proč ne. Šel bych do toho. Mně se ta myšlenka líbí, ale rozdělení míst v kabině je jasné. Já mám tu kostru vyvinutou jedině do sedadla za volantem," řekl své ano rodinnému týmu nejslavnější z Lopraisů.

"Vidím to reálně a nemusí to být jen o nás třech Lopraisech, co jedeme letos, když nepočítám tátu. Vedle strýce Karla a Lea tu jsou ještě moji starší bráškové Milan a Dan. Klidně dáme dohromady dvě závodní posádky a druhé ostré auto je v dílně. Museli by ale potrénovat. Jestli bych se tahal se strýcem o volant? To určitě ne," pravil Aleš Loprais.

"O tom se mluvilo už před startem v roce 2006. Chystala se dvě závodní auta. Jenže na testech v Senici jsem si skočil a naštípl jsem si první a dvanáctý obratel, takže to nevyšlo. Letos zase nemůže táta. Rodinný tým by byl super, ale teď to není na pořadu dne. Máme před sebou 29. ročník a všechno záleží také na penězích," dodal Leo.

A co Milan Loprais, který je manažerem Loprais Tatra Teamu? Také on by dal zelenou rodinnému týmu. "Já nemusím být vidět. Je to o Karlovi a o klucích. Můj úkol je zabezpečit podmínky pro to, aby Lopraisové z Dakaru nezmizeli. A to se zatím daří, i když shánět peníze není jednoduché a je jich třeba hodně," řekl skromně dvaapadesátiletý podnikatel a dealer Tatry Milan Loprais. Bez jeho nekončící práce by i Monsieur Dakar žil už jen ve vzpomínkách. A to by byla škoda...