Článek
Podle sedlčanského majitele tiskárny není na letošním ročníku kromě pouště Atacama nic výjimečného. "Závod je standardně dlouhý a těžký. Pořadatelé chtějí ukázat, jak má Dakar vypadat. Etapy jsou velice rozbité a všechno je o náhodě a štěstí. Když ho člověk má, tak se dá jet. Nutností je fungující technika a pilotáž na určité úrovni, ale to už je předpoklad. Závod je teprve v půlce a čeká nás ještě mnoho přetěžkých kilometrů v Atacamě," řekl Macík při plánované přestávce vytrvalostní soutěže v Antofagostě na pobřeží Tichého oceánu.
Právě chilská poušť podle něj dává maratonské soutěži jiný rozměr. "Loni se v ní jela jen jedna etapa a já se do ní ani nedostal, takže se s jejími podmínkami setkávám poprvé. Fascinující je, že v Atacamě neroste jediné stébélko. Je tu absolutní nic, jen pusto a hrozné sucho. Jsou v ní obrovské a naprosto mrtvé plošiny, v nichž je vidět jenom sůl. Sahara je trochu něco jiného, má samozřejmě taky úseky s jemným fešovým pískem, ale v Atacamě jsou větší a sušší. Jsou tady i větší díry, Atacama je prostě složitější a náročnější," uvedl.
Macík není v Jižní Americe jen jako pilot kamionu, v němž mu dělají společnost zkušený navigátor Josef Kalina a Jan Bervic, ale i ve funkci šéfa týmu KM Racing, takže musí občas myslet i za své kolegy. "Jedna věc je samotný tým. Ten podle mě funguje dobře, je semknutý a kompaktní, nejsou v něm žádní potížisti. Když se vyskytne nějaký problém, sedneme si a dokážeme všechno vykomunikovat," uvedl Macík.
Druhá věc jsou výsledky. "Máme tři lidi mimo, ale jak v případě čtyřkolkářů Josefa Macháčka a Martina Plechatého, tak i slovenského motorkáře Ivana Jakeše nešlo o nějaká selhání, ale o nehody, které jsou na Dakaru běžné. Třeba v případě Ivana, jemuž v sedmé etapě, kdy jel na fantastickém devátém místě, vletěl kámen do řetězu a způsobil havárii. Byl už v elitní společnosti cvoků, kteří bezhlavě letí po pistách a buďto se trefí nebo ne. Prostě neměl štěstí," soudí Macík.
Odstoupení Macháčka, který obhajoval vítězství, prý zase tak překvapivé nebylo. "Mě nezklamal. Znám ho dlouho a vím, že Dakar buď vyhraje, nebo nedojede. Jiná varianta u něj ještě nenastala. Je to takový typ závodníka," podotkl Macík.
O svém dosavadním vystoupení hovoří pětačtyřicetiletý pilot střízlivě. "K Dakaru musí mít člověk hlavně respekt. Druhá věc je vývoj auta, v našem případě se jedná o druhou generaci. Je potřeba, aby mělo za sebou pár závodů a další věci se vymýšlely a dolaďovaly. Do jisté míry tyhle okolnosti zúročujeme, ale objevují se další problémy, které řešíme tady na místě. To je úmorný běh, který nikdy nekončí. Víc bych prozatím nechtěl hodnotit a vychvalovat den před večerem, protože zítra můžeme klidně zůstat někde stát," uvedl jezdec jediného kamiónu Liaz, který zůstává na rozdíl od čtyř vozů Tatra ve hře.
Kamionům na Dakaru poslední roky vládnou kamazy, které však působí dojmem samostatné kategorie. Podle Macíka jsou jejich piloti absolutně vyježdění a technika dovedená k maximu současných možností a technologií. "Jezdci jsou profesionálové, kteří mohou pořád jezdit. Mají k tomu podmínky, protože továrna má obrovské množství kamionů. Už mají dokonce připravená nová auta, která sem ani nepřivezli. Já mám naproti tomu jedno, a nějak ho dávám dohromady. Je třeba rozlišit ligu a extraligu. Liaz je tady schopný porazit všechny, kromě Rusů. Stačí se podívat do jejich bivaku. Mají tam všechno přesně srovnané a nalinkované až s německou pečlivostí," dodal Macík.
