Frenštát se rozloučil s Karlem Lopraisem. Ministrem dopravy Valašského království i Králem Dakaru

Zatímco rodina se s Karlem Lopraisem loučila uvnitř, před branami smuteční síně na hřbitově ve Frenštátě pod Radhoštěm sledovaly přenos z posledního rozloučení stovky fanoušků. Poklonit se kamarádovi přišli ale také parťáci z kabiny kamionu, přátelé, bývalí kolegové z automobilky.

„Karel byl týpek, co vyhrál s tatrou Dakar jako první, a který mi ukázal, jak tohle auto dokáže jezdit rychle. Když jsem s ním pak jel a mohl ho navigovat, tak to byla prostě úžasné," řekl Lopraisův navigátor v letech 1995 a 1996 Tomáš Tomeček.

Poslední sbohem přišel kamarádovi dát také dlouholetý parťák v kabině tatrovky Josef Kalina, který Lopraisovi jako navigátor pomohl ke třem z šesti triumfů.. „Odešel brácha, parťák, se kterým jsem pětadvacet let jezdil. Vozil mě a nikdy mě nezabil ani nepřizabil. Nikdy jsme se nehádali, teda nějak zásadně. Samozřejmě jsme si chlapsky vynadali, ale za pět minut to bylo pryč, protože jsme věděli, že se máme rádi," svěřoval se.

Zprávu o smrti kamaráda dostal v Saudské Arábii. „Tím bylo to drama vynásobeno. Karla tam všichni znali, na Dakaru si jej pamatovali, takže po mě různé zahraniční televize hned chtěly bezprostřední reakci. Bylo to těžké, protože jsem byl v tu chvíli rád, že mluvím česky, natož abych francouzsky nebo anglicky," uvedl Kalina.

O zdravotním stavu a hospitalizaci Karla Lopraise v Novojičínské nemocnici věděl. „Tušil jsem, že je to špatné, takže jeho odchod pro mě nebyl zase takovým šokem, ale na druhou stranu jsem si myslel, že to Karel jako vždy nějak vybojuje," smutně se pousmál Kalina.

Loučení s Karlem Lopraisem začalo v půl deváté ráno a trvalo až do odpoledne, kdy se na náměstí ve Frenštátě konala akce města Pozdrav do nebe. Desítky balónků směřujících do nebe, písně, které měl rád a dobrý punč měly oslavit život Karla Lopraise.

„V podloubí u radnice má pamětní desku další významný rodák z Frenštátu Jiří Raška a Karel by měl mít svou naproti, aby se na sebe dívali. Velmi rád bych také byl, kdyby některá z ulic nesla jeho jméno. Ve městě se plánuje výstavba nových čtvrtí, tam se nabízí, aby se jedna část, nebo ulice jmenovala po Karlu Loprasovi," řekl místostarosta města Jiří Unruh.

Karel Loprais absolvoval slavný Dakar poprvé v roce 1986. Když v roce 1994 dosáhl svého druhého vítězství a zároveň šestého místa ve společné kategorii auto-kamion, což je dodnes unikát, získal přezdívku Monsieur Dakar, tedy Pan Dakar. V dalších letech ovládl nejtěžší soutěž kamiónů ještě čtyřikrát. Čtyřikrát byl druhý a jednou třetí.

Naposledy se do Afriky vydal o dvacet let později. V roce 2006 už ale do cíle kvůli bolestem zad, které byly následkem vážné havárie, nedojel. Dakar ale přesto neopustil. Dokud mu to zdraví dovolilo, doprovázel na Dakar synovce Aleše Lopraise.

„Opustil nás muž, který obecně šetřil slovy, a ještě méně mluvil sám o sobě. Přesto si svými činy, úspěchy, chováním, jednáním, vystupováním, přístupem k životu, ale i typickým plaše vypadajícím úsměvem získal úctu, respekt a srdce několika generací svých kolegů, soupeřů, fanoušků motoristického sportu i široké veřejnosti," řekl Aleš Loprais.

„Strejda pro mě byl nejprve velký vzor, pak učitel a parťák, když jsem mu dělal v roce 2006 navigátora. I později mi radil. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, to sedělo. I když už s námi nejezdil, sledoval, jak si vedu, a Dakary dál prožíval, jako by sám závodil," pokračoval Aleš Loprais.

Jeho strýc spojil celý život s automobilkou Tatra. V osmnácti letech v Kopřivnici nastoupil jako dělník, později si udělal zkoušky na automechanika a v polovině osmdesátých let se stal zkušebním jezdcem Tatry 815. „Karel Loprais patří společně se zakladatelem továrny Ignácem Šustalou a konstruktérem Hansem Ledwinkou mezi tři nejvýznamnější postavy Tatry. Za sebe i za automobilku slibuji, že jeho odkaz bude žít nejméně tak dlouho, jak bude existovat Tatra," loučil se s Karlem Lopraisem ředitel automobilky Tatra Pavel Lazar.

Poslední rozloučení „moderoval" kněz Zbigniew Czendlik. „Loučím se s kamarádem, dobrým člověkem. Karel vždy říkal: Co se má stát to se stane. A myslím, že by to řekl i dnes. Sice se s ním loučíme, ale jsem si jist, že by chtěl, abychom nebyli smutní," pronesl Czendlik a odcitoval pozdrav od manželky Danuše:

„Tolik jsme chtěla, abychom spolu prožili spoustu krásných dní. Bude mi moc chybět tvůj laskavý úsměv, hřejivé obětí a laskavé pohlazení. Děkuji ti za to, co jsme spolu prožili. Tvá Danuška, jak si mi říkával. Jednou se zase sejdeme."