Článek
Váš otec jezdil v minulosti rallye. Měl jste to odmala nastavené tak, že budete závodit?
Táta nechtěl, abych závodil v motorsportu. Z toho důvodu jsem začal jezdit downhill na horském kole. Díky píli a podpoře rodiny jsem se dostal do reprezentace a jezdil Světové poháry. Měl jsem to ale vždy nastavené tak, že bych si chtěl vyzkoušet motorsport, ale věděl jsem, že táta je proti. Doufal jsem, že bych ho mohl v budoucnu přemluvit. Z kola jsem měl poměrně dost zlomenin, a když v osmnácti přišel další úraz, po kterém jsem měl komplikovanou zlomeninu klíční kosti, tak jsem si řekl, že toho bylo už dost.
Co se dělo dál?
Otevřel jsem si zadní vrátka s tím, že jsem se zeptal Jaroslava Orsáka (Tým Orsák Rallysport), jestli bych si mohl sednout do jejich závodního auta. Takže na lůžku v nemocnici se zlomenou klíční kostí zbývalo přesvědčit tátu, aby mi dal zelenou. Naštěstí byl v nemocnici trochu měkčí než obvykle, takže polevil a dostal jsem šanci začít.
Talentovaný pilot rallye Erik Cais zvítězil na Rallysprintu Kopná (archvní foto).
Váš otec nechtěl, abyste začínal s motorsportem kvůli bezpečnosti, nebo v tom bylo ještě něco dalšího?
Samozřejmě to bylo kvůli bezpečnosti. Kolo sice taky není nejbezpečnější, ale když jde člověk při downhillu k zemi, tak jsou z toho maximálně zlomeniny. V závodní autě je to ještě mnohem rychlejší. Myslím si, že pro žádného rodiče není příjemné, když jeho dítě sedí v závodním autě.
Jaký jste byl jezdec na kole i vzhledem k tomu, že jste patřil do reprezentace?
Na kole jsem rostl a nějaké úspěchy zaznamenal. Myslím si ale, že v autě už jsem teď mnohem úspěšnější. Díky kolu jsem se ale naučil obrovské disciplíně a naučil se tvrdě trénovat, protože kolo nic neodpouštělo. Od dětství jsem díky kolu přišel na to, jak trénovat, což mi dalo super přípravu pro rally.
Jak těžké byly vaše začátky v rally za zády rodiny?
Bylo to o tom, že jsem si bez jejich vědomí zjišťoval možnosti v týmu Jarka (Orsáka), abych měl případně páku na tátu z více stran, ale nezačal jsem bez jeho vědomí.
Mimochodem v kolika letech jste poprvé řídil auto?
To je složitá otázka. Poprvé to bylo asi zhruba ve třinácti, kdy jsem se naučil se spojkou. A tím to vlastně i skončilo. Nebyl jsem ten, kdo by v dětství testoval závodní auta a pořád jezdil v motokáře. Soustředil jsem se na horské kolo a vlastně až v osmnácti začal řídit běžné auto s tím, že za volant závodního auta jsem se posadil ještě později, protože kvůli zlomené klíční kosti jsem nemohl mít závodní pásy. Řídit mě naučil táta, ale opravdu dbal na to, abych jezdil co nejbezpečněji. Před tím, než jsem měl řidičák jsem vlastně jenom řídil u babičky na poli v kamarádově autě.
Je na startovním poli Světového poháru v kategorii WRC nebo WRC2, do které patříte i vy, více jezdců, kteří začali závodit až v dospělosti?
Nemohu říct, protože neznám dokonale příběhy další jezdců. Ale vím, že z kol šel do rally Brandon Semenuk, který závodí v Americe za tým Subaru. Zrovna on je na kole naprostý unikát. To, co na kole umí on, neumí na světě nikdo další. Vím, že teď plynule přechází do motorsportu.
Jak moc vám za volantem pomohlo, že jste jezdil od dětství ve vysokých rychlostech na horském kole?
Rally a downhill spojuje improvizace. Pamatuju si, že když jsem jezdil na kole, tak trať byla při každé jízdě trochu jiná, takže jsem nemohl jezdit pořád stejnou stopu, protože už nebyla ideální. To stejné se děje i v rally, kde se podmínky mění každou zatáčkou. To, že člověk musí absolutně skvěle improvizovat, je prostě nutnost v obou sportech.
Máte zkušenost s nějakou extrémní změnou během závodu rally?
Třeba minulý rok v Monte-Carlu, kde vlastně začínáme i teď ve čtvrtek novou sezonu, jsme začínali na asfaltu, přejeli jsme do břečky, následně do sněhu a potom už jen na čistý led. Přejeli jsme kopec a z ničeho nic bylo slunečno a úplně suchá trať. To vše na devatenácti kilometrech. V tom je Monte-Carlo unikátní a podle současné předpovědi mě tato zkušenost čeká znovu.
Dá se na to připravit?
Psychicky určitě jde. Co se týče auta, tak musíme zvolit nějaký kompromis s tím, že musíme hodně kalkulovat. Před startem třeba víme, že osmdesát procent trati bude suché a zbytek bude led, takže pojedu na pneumatikách na sucho s tím, že prostě na ledu pojedu pomalu.
Jak často se doma bavíte o závodění s tátou?
Skoro pořád, protože máme závodění jako součást života. Ale není to o tom, že bychom spolu neřešili nic jiného. Máma i brácha jsou naprosto úžasní a dokonalí lidé, takže nám to trpí (úsměv). Každopádně rodina je pro mě nejdůležitější, bez ní bych nezávodil. Potom je Jarek (Orsák), který mi dal možnost si to vyzkoušet a od té doby spolupracujeme.
Jak těžké je s českým týmem konkurovat zemím, kde je o rally větší zájem a tím pádem mají jezdci lepší podmínky?
Máme skvělé partnery, takže proti konkurenci bojujeme úspěšně. Když se ale podívám třeba do Finska, tak mají daleko více závodních škol, takže mají větší předpoklady. Naštěstí v Česku vzniká spousty nových příležitostí. Severské státy nebo třeba Francie jsou sice oproti nám napřed, ale myslím si, že s našim týmem dokážeme konkurovat.
Máte závodní idol?
Vzhlížím k Sébastienovi Ogierovi, protože dokáže absolutně dokonale kalkulovat, kde a jak si dojet pro body a jak volit rychlostní zkoušky. Jeho styl je prostě skvělý.
U čeho si nejvíce odpočinete, když zrovna nezávodíte?
Mám hrozně rád túry po horách, nebo jenom vzít pejsky ven a vyčistit si hlavu. Mimo to jezdím rád na enduro motorce, potom gymnastika a další aktivity, u kterých absolutně vypnu.
Zbývá vám ještě čas na kolo?
Kolo využívám pro trénink, ale už to není downhillové kolo.
