Článek
Na loňské dakarské rallye jste zastavil u těžce zraněného italského soupeře, čekal s ním na záchranný vrtulník, pomáhal ho nakládat. Jednal by tak na Dakaru každý?
Jsem o tom přesvědčený. Několikrát se mi stalo, že když měl člověk technický problém a opravoval stroj, každý přibrzdil a zkontroloval, jestli nejsem zraněný. Kluci tam umírají, všichni si uvědomují, že tu pomoc můžou druhý den potřebovat sami, takže je to automatická záležitost. Člověk se o to může opřít, ne jako tady, když vidíme, že někdo upadne na chodníku a dvacet lidí ho obejde.
Kde jste tehdy zraněného soupeře objevil?
On mě předjel v takovém úseku, kde jsem si říkal, že tady závodit nebudu, a za chvíli jsem ho našel. Byl opravdu ve špatném stavu, zvládli jsme to ale dobře, v cíli mi řekli, že bude v pořádku, jen má nějaké zlomeniny a otřes mozku. Nechat ho tam? To by se rovnou peklo otevřelo. Když tam jsou jen dva lidi, člověk musí něco udělat.
Prý už si vás známí dobírají, že místo startovního čísla byste měl vozit červený kříž, hlavní cenu už jste dostal v roce 2000 za záchranu života soupeře v enduru…
Na Šestidenní v Brazílii rok potom jsem dostal také cenu. Bohužel se nám toho kluka nepodařilo zachránit, umřel nám v rukách v brazilském pralese, kde bylo 70 stupňů ve stínu. I na mistráku jsem pak někoho sebral z příkopu a ptal se: „Co ti je, vole?“ Nějaké zlámané ruce… Člověka to nějak posune, od té doby jsem se začal zajímat o novinky v záchraně života. Co jsme se učili na branném cvičení, už dneska neplatí.
