Motocyklová legenda Mašita: Šestidenní už není, co bývala, ztratila lesk

Každé vítězství bylo tvrdě vybojované, a každá ta Šestidenní měla svůj příběh. Španělsko bylo výjimečné v tom, že se jelo poprvé oficiálně o titul mistrů světa a my jsme vyhráli. Československo čekalo na vítězství ve Světové trofeji dlouhých osm roků. V sedmdesátých letech pak náš Trophy Team vyhrál pět Šestidenních v řadě, já kvůli zranění chyběl ve Špindlerově Mlýně 1972, a pak jsme vyhráli ještě dvě, u kterých už jsem byl. V tomto desetiletí nebyli Čechoslováci horší než třetí. Dneska se to zdá neuvěřitelné, ale byli jsme světová extra třída. Zabrzdit nás mohly jen poruchy, ale jawy byly skvělé, nejlepší terénní motorky na světě. Hodně specifická byla také Šestidenní v americkém Deltonu. Do té doby se nikdy Šestidenní za oceánem nejela.

U Šestidenní se to nedá říct doslova, protože každá je jiná a může vás nebo kolegu potkat jiný problém. V čem je obhajoba těžší, je větší tlak, pod kterým jedete. Cítíte ho doma, od soupeřů a vytváříte si ho na sebe i sám.

Ani to se nedá říct. Vážím si každého. Ty pozdější bylo náročnější získat než ty první. Rostla konkurence. Soupeři na mne nasazovali nejlepší jezdce, aby mi brali body. Vyhrával jsem, ale bylo to rok od roku náročnější. Také mi přibývaly roky a závodění víc bolelo.

O Španělsku jsem mluvil, to bylo asi top. Nejraději bych zapomněl na Šestidenní na ostrově Man. Na rychlostní vložce mi spadnul řetěz, a bylo po nadějích. Vzhledem k počasí tam byly hodně těžké soutěže, motorky se topily v rašelině. Náročné podmínky byly i v Itálii. Jednou se jelo na hrozně mokré, klouzající trati. Tak jsem to zkusil po takové kamenné zídce, koukal jsem jen před sebe, abych neudělal chybu. Když jsem přijel do časové kontroly a ohlédl se, kudy jsem jel, obcházely mě mrákoty. Pod tou zídkou byla hrozitánská, hluboká propast...

Těch bylo... Ale uměl jsem spadnout. Nasedl jsem a jel dál. V Německu to jednou vypadalo hodně hrozivě. Spadl jsem přes motorku na hlavu, takže jsem měl barvu z přilby i na ráfkách, jak jsme se váleli... Ale zvedl jsem se a vložku dokončil. Ten nejhorší, kdy jsem si vážně zranil rameno a chyběl pak na Šestidenní ve Špindlu, se mi nestal při soutěži, ale na tréninku. Už po jeho skončení jsme sbírali vytyčovací kolíky. Najednou bum a byl jsem na zemi a rameno v... Víte kde.

Ano závodili jsme spolu, startoval i u nás ve Špindlerově Mlýně, ale nijak blíž jsme se neseznámili.

Je to smutné. Navíc Šestidenní už není, co bývala, ztratila lesk. Trophy Team jede jen ve čtyřech lidech, smí se opravovat, takže základní princip endura, spolehlivost člověka a stroje, proč se začala v roce 1913 jezdit, tak zmizel. Tím, že se u nás zrušily fabriky, hlavně Jawa, vlastně skončila jezdecká základna, střediska, jako byla Dukla, Rudá hvězda, Svazarm. Zbylo jen pár klubů a několik desítek nadšenců. Chybějí mladí. Je jich málo, protože soutěže jsou dřina, a možností vyžití, i ve sportu, je mnohem víc a nebolí.

Myšlenka vznikla na Hradě, ve světě je to běžné. Jenže v té době, začátkem devadesátých let, neměla Hradní stráž nikoho na motocykly. Obrátili se na mne a na Duklu, jestli bychom se toho ujali. Pochopitelně jsem vybral kluky z Dukly, které jsem znal nejlépe, mezi nimi první mistry světa v Šestidenní Josefa Fojtíka, Františka Mrázka, Jaroslava Břízu, Zdeňka Češpivu a další. Bylo nás dohromady asi deset. Motocyklový doprovod tvořilo sedm i víc jezdců. Později tuto roli kompletně převzala Hradní stráž.

Hodně silná BMW K 750 RT a BMW R 1100 RT. Přivezly je složené v bednách s jedním mechanikem, který je v dílnách Dukly dával dohromady. Theodord Pištěk, který navrhoval uniformy, pro Hradní stráž, včetně našeho oddílu, si vymyslel, že motorky musejí mít „prezidentský" design, takže se ještě stříkaly podle jeho návrhu. My jsme pak trénovali na letišti. K dispozici jsme měli řidiče s prezidentovým BMW, s nímž jsme pilovali seřazení kolem auta. Když se blížila nějaká akce, trénovali jsme i v noci, třeba cestu z letiště na Hrad.

Choval se k nám velmi vstřícně. Poprvé jsme jeli s německým prezidentem Richardem von Weizsäckerem. Když jsme se vrátili na Hrad, osobně mi přišel poděkovat.

Bylo jich hodně, například i amerického prezidenta George Bushe staršího, nebo britskou premiérku Margaret Thatcherovou.

Někdy se člověk pořádně zpotil, když jsme třeba odvezli prezidenta Havla na letiště v Ruzyni a vyzvednout jsme ho měli na bratislavském letišti. To byla palba. Po dálnici dvoustovkou, a když vám vjel do cesty třeba trabant, musel ho člověk objet po trávě středového pruhu... Naopak úsměvná byla příhoda s paní Thatcherovou. Doprovodili jsme ji z letiště na Hrad, kde už stála nastoupená jednotka Hradní stráže k slavnostní přehlídce. Prezident Havel nikde. Po chvíli čekání paní Thatcherová řekla, že tyhle přehlídky umí a s velitelem Hradní stráže ji vykonala sama. Pan prezident sice doběhl, ale pozdě...

Před lety jsem pracoval s mladými jezdci. Ale to už je dávno. Už nejsem nejmladší. Před pár roky mě kamarád požádal, jestli bych jim nepomohl s dětským autokrosem. To mě docela bavilo. Čím jsme ale šli výš, bylo to horší, myslím vztahy. Už to také nedělám.

To už je let... Občas se svezu ještě na malém motocyklu babeta. Ale proto, že když ho spravuju, tak ho musím projet, jinak už ne. Dneska už bych ani neuměl šikovně spadnout, jako dřív. Bolelo by to mnohem víc (směje se).