Bráchové Klatovští se přiznali: Dřív jsme po sobě šli

„Jako kluci jsme se samozřejmě prali. Vyhrával brácha, ne proto, že byl starší a silnější, ale vyčuranější," vzpomíná na soupeření se smíchem Jan. "Závodit s bráchou byla katastrofa. Se všemi jel normálně, ale po mně na dráze šel. Tvrdě jsme bojovali. Jednou při poslední jízdě o mistra republiky mě sestřelil. Oba jsme lehli. Nejdřív diskvalifikovali mě, ale pak se podívali na televizní záznam a ven šel brácha, který kolizi zavinil," popisuje závodník, jak vypadala rivalita s bratrem v praxi

"I na světovém šampionátu v Inzellu, kde jsme jeli jako dvojice, mě poslal na led. To víte, že jsem si nic nenechal líbit. Časem nás to přešlo a spolupracovali jsme. Anton pochopil, že tým sám neutáhne. A byly z toho medaile, tři světové bronzy. Dvakrát v Berlíně a taky v Rusku."

Antonín, v rodině řečený Anton, nad bratrovým povídáním jen kroutil hlavou: „Já si to ani nepamatuju, ale nic hrozného, jen bratrská rivalita," míní.

Bratři Klatovští momentálně nezávodí, nad návratem krčí rameny, ale nevylučují ho. „Je to strašně drahý sport, a když si ho máte platit sami... Autoklub ČR nám nepomůže. Medailemi se chlubí, to jo, ale peněz moc nedá. Co pořídíte za padesát tisíc, když jen motorka stojí čtvrt milionu, k tomu pneumatiky, náhradní díly, náklady na cesty," tvrdí Jan Klatovský.

"Pokud chcete být konkurenceschopní musíte mít dva stroje, s bráchou tedy čtyři. K tomu kupu náhradních dílů. Nebýt táty, možná by u nás už ledová plochá dráha neexistovala. Místo peněz a finanční podpory jsme od Autoklubu třeba za první bronz v roce 2011 dostali velký pohár, ten vyšel levněji," mrzí Jana. Jeho přítelkyně Pavlína by ho ale ráda viděla znovu na motorce. Hodně mu fandí.

Anton je k návratu na závodní ovály zdrženlivější. „Táta mi dal ke čtyřicátinám plochodrážní motorku. Koukal jsem, kdo ještě závodí, myslím si, že bych se neztratil, ale pak si položím otázky: Proč? Pro koho? Jen kvůli tomu, že jsem závodil? Fakt nevím. Klatovští něčeho dosáhli, táta, a my dva společně s bráchou jsme vozili medaile a pes po nás neštěkne. Když vidím, jak se chovají k bývalým sportovcům ve Švédsku, je mi smutno," krčí bezmocně rameny.

"Táta závodil za Rudou hvězdu, když jsme jednou přijeli na GP, museli jsme si s bráchou koupit lístky. Na tátu poslali ochranku," dodává Anton. Ale návrat úplně nevyloučil, možná kvůli tátovi, který by je chtěl ještě vidět v akci vedle sebe.

Samozřejmě může návrat brzdit i řada zranění, jež museli oba bratři překonat. „Oba jsme měli zlomenou kličku. Mně hřebíky jednou pořádně rozpáraly ruku. Když táta v roce 1998 ležel po těžkém zranění v ÚVN, Tonda jel na svůj první závod Challenge mistrovství světa v Utrechtu. První den zvládl skvěle, ten druhý ho potrhal Lindemann. Do čtyř do rána jsme byli v nemocnici, kde bráchu sešívali. Ale na svět postoupil. My jsme po tátovi tvrdolíni," vypráví Jan.

Jejich cesty se postupem času rozešly nejen na dráze. „Anton pracuje a žije ve Švédsku, já tam jezdím na pár měsíců. Makáme u člověka, který také jezdíval ledy. V teplárně děláme svářeče a údržbáře. Doma pracuju v rodinné firmě, tady dělám, co je třeba. I pro jiné firmy, máme náklaďák a rozvážíme vzduchotechniku, opravujeme auta. Dílny máme v Petříkovicích, ale je to moc veliké, našli jsme si menší objekt ve Veselíčku, kousek od Milevska," říká mladší z bratrů.

Ten starší je ve Švédsku nadšený... „Je mi tady dobře, konečně žiji, jak jsem si vždycky přál. U teplárenské firmy, o níž Honza mluvil, pracuji také jako svářeč a mechanik. Jezdím tam třeba na čtrnáct dní, nebo na měsíc, podle potřeby. S mojí ženou Lucií žijeme ve vesničce Hove asi tři sta kilometrů daleko. Máme malou rodinou farmu, kde chováme krávy, nedávno se narodilo telátko, máme kozy, králíky, slepice, husy. Tím se neživím, ale ohromně mě to baví," přiznává.

Oba závodníci mají potomky, dokonce i Antonína III. a Jana II., ale že by šli v dědových a tátových stopách, to nevypadá. „Honzovi je osm, hraje dobře fotbal za žáky Milevska, uvidíme," říká nejmladší ze závodníků Klatovských. Anton to má složitější. Dcera Amálie z prvního manželství závodně tancuje, třináctiletý syn Antonín hraje výborně hokej, oba žijí s maminkou v Čechách. Manželka Lucie má z prvního manželství tři děti, jedno zůstalo v Čechách, ve Švédsku jsou Sebastián a Jakub, ale o plochou dráhu zájem nejeví.

„Jezdíme na terénních motorkách po louce. Jakub hraje výborně fotbal. Začátkem července se nám narodil Niklas, že by on...," pokládá si filozofickou otázku Anton. „V každém případě volbu necháme na dětech, jako ji naši rodiče nechali na nás," dodá.

Paní Ilona Klatovská je duší rodiny i týmu. Stará se o záležitosti firmy Klabo, když kluci závodili, dělala vlastně manažerku. „Bez maminky by nic nefungovalo," shodli se chlapi.

Jako máma měla o syny přirozený strach. Klukům ale ve sportování nebránila. „Museli si dodělat školu, zvládnout maturitu, aby měli nějaký základ pro život. Pak mohli závodit. Respektovala jsem jejich rozhodnutí. Od manžela jsem byla zvyklá, co ty hřebíky dovedou... Já motorky vyloženě nesnáším! Ale nikdy jsem nedala najevo, že se o ně bojím. Vždycky jsem se snažila udělat maximum, aby měli potřebnou péči. I v nemocnici," pravila paní Klatovská, přirozená velitelka rodiny.